Metafory tance aneb Pražský komorní balet znovu ve slepé uličce

Foto: archiv PKB.

Autor Lucie Kocourková

První uvedený opus, Come see comme ça, jehož název je anglicko-francouzskou přesmyčkou, představuje pokus o humorné taneční divadlo. Úporná snaha o grotesknost ale vyznívá naprázdno, neboť dílo polské choreografky Aleksandry Dziurosz postrádá jak pohybové nápady, tak soudržnou dramaturgii. Před diváky se odvíjí nespojitý výjev z večírku, na němž se schází společnost jedinců, kteří jsou nešťastní ve své vlastní identitě. Každý z nich se projevuje více či méně patologicky, buď s afektovanou dramatičností, přezíravostí, agresivitou, nebo naopak zakřiknutostí. Jejich vyšinuté osobnosti podtrhují kostýmy, ale u nich také originalita končí.

Inscenace vzbuzuje pocit marného očekávání, že teď už se konečně něco začne dít. Současné pohybové divadlo skýtá přece tolik prostředků, jak se dostat lidským emocím a pokřiveným vztahům na dřeň. Ale výjevy ze společenského života jsou nesmírně těžkopádné, postavy jsou jako bez ducha, scénky nemají pointu, vztahy se nevyvíjejí. Chvíli se hraje společenská hra, chvíli se tančí jako na diskotéce, hostitelka ve večerní róbě se snaží upoutat pozornost mužů, učitelka z katolického gymnázia objevuje v duetu své potlačované sexuální pudy… Sdělení tvůrců je jasné a pochopitelné, snaží se ukázat nezdravou přetvářku, která jedinci brání být sám sebou. Ale způsob, jakým je podávají, by byl vhodný spíše na přehlídku scénického tance. Vývoj fyzického a pohybového divadla jako by nic neznamenal. A člověku je líto především tanečníků, kteří nemohou uplatnit své schopnosti, ačkoli mají i herecké nadání a je patrné, že oni sami inscenaci věří a vydávají se ze všech sil. Marně.

Choreografie Hany Litterové Němý výkřik je postavená na dalším principu, který PKB charakterizuje, a to na využití české hudby, v tomto případě symfonické básně Antonína Dvořáka Vodník. Dvořákova programní skladba byla autorce inspirací pro vznik choreografie. Jistě jde o dílo, které láká k tanečnímu zpracování, s četnými dramatickými momenty, s nimiž se dobře pracuje. Jeho členění, práce s motivy a dynamika mohou choreografii přímo vést k dynamickým vrcholům, i když v tomto případě autorka vytvořila k hudbě vlastní příběh. Domnívám se, že jde o sporný přístup. Všechny čtyři skladby z tohoto symfonického cyklu napsal Dvořák pod dojmem Erbenova díla jako zhudebnění jeho básní, motivy a témata vycházejí přímo z konkrétních veršů a tektonika skladeb sleduje vždy děj dané balady (Dvořák verše vpisoval přímo do rukopisu partitur). Je skutečně oprávněné sáhnout po takovém hudebním kuse jen pro jeho libozvučnost a dramatičnost, s níž se příjemně pracuje? Není to tak trochu degradace původního díla? I Pavel Šmok v případě Holoubka z téhož cyklu pracoval s původním obsahem díla, ačkoli mu dal moderní choreografickou podobu. Nicméně tato choreografie alespoň má názor, je možné s ní polemizovat, neboť je s čím.

Námět Němého výkřiku připomíná dřívější úspěšnou taneční inscenaci Hany Litterové Balady (2008), jde rovněž o ucelený děj, o problematiku vztahů v rodině, násilí, téma znásilnění, ale nikoli v době historické, nýbrž současné. Vše je zaobalené do elegantního pohybového slovníku na pomezí neoklasiky a moderny. Choreografie nešetří dramatickými gesty a naturalistickými výjevy, stejně tak jako čistými liniemi, zvedačkami a ladnými vznosnými pohyby. Postavy přesvědčivě prožívají své osudové střetnutí. Nicméně obsahově a výrazově tento kus nic vyloženě nového nepřináší a není jasné, čím má v tomto kontextu přispět k obrodě repertoáru PKB.

Pod poslední částí programu, choreografií This Is Not a Kiss!, jsou podepsáni slovinský autor Žiga Jereb a Anna Štěrbová, česká tanečnice působící v zahraničí. Jejich práce se blíží současnému tanci, a jak již název napovídá, hlavním motivem je polibek a nejrůznější emoce, které tento drobný symbolický úkon může vyvolat. Ani zde se však nejde emočně do hloubky, z choreografie máme dojem jakési zatěžkanosti. Neklade výraznější nároky na taneční techniku, ačkoli zaujme některými prostorovými formacemi a i duety působí intimně. Mezi nimi a několika vtipnými momenty se vzdušnými polibky se ale rozkládají dlouhé minuty, kdy pohyb stagnuje, interpreti postávají, čekají. K divákům z jeviště neproudí žádná energie, žádné napětí, na scéně se jen zhmotňuje nuda. Snad je to i vzdáleností interpretů od publika a samotnou dispozicí prostoru. V divadle kukátkového typu se propast mezi oběma prohlubuje, a to současnému tanci nesvědčí.

Hlavními znaky někdejšího Pražského komorního baletu a jeho předchůdce Baletu Praha byly pokrokovost a novost, jejich repertoár představoval svěží vánek uprostřed repertoáru kamenných divadel. Postavení těchto souborů bylo unikátní a určené i dobou, v níž působily. Jistě lze hledat novou individuální cestu a profilovat se, ale nikoli programově. Vracet se ke své vlastní minulosti a snažit se zopakovat úspěch opakováním podobných vzorců nemůže nikdy zafungovat. Stejně tak nemůže soubor fungovat bez skutečně vůdčích uměleckých osobností a jasné dramaturgie. A že měla premiéra u publika úspěch? Však bylo také divadlo plné tanečníků, kteří přišli své kolegy z oboru podpořit. Zkušení divadelníci by se ale neměli nechat zmást. Metafory tance měly „potěšit i pobavit“, ale, bohužel, nepodařilo se.

Psáno z představení 18. října 2015, Stavovské divadlo.

Metafory tance

Come see comme ça
Hudební koláž: Heinrich Ignaz Franz von Biber, René Aubry, Murcof, Balanescu Quartet a Goran Bregović
Režie: Aleksandra Dziurosz
Dramaturgická spolupráce: Bartosz M. Martyna
Choreografie: Aleksandra Dziurosz & tanečníci
Hudební aranžmá: Andrzej Kopeć
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Jakub Sloup
Česká premiéra: 18. října 2015

Němý výkřik
Hudba: Antonín Dvořák (Vodník, op. 107)
Choreografie: Hana Litterová
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Jakub Sloup
Česká premiéra: 18. října 2015

This Is Not a Kiss!
Hudební koláž: Sarah Neufeld, William Ryan Fritch a Simon Spitzer
Choreografie: Žiga Jereb & Anna Štěrbová
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Jakub Sloup
Česká premiéra: 18. října 2015