metaBALETKY – Jak je důležité promluvit

metaBALETKY (Miřenka Čechová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Petra Dotlačilová

Miřenka Čechová se netají tím, že impulsem pro vznik této nové inscenace byl její šok z reakce určitého segmentu profesionálního tanečního světa na její publikaci, který jí posléze přivodil panickou ataku. A taky z údivu, že po tolika letech od odchodu z konzervatoře může pociťovat bezmoc v konfrontaci s určitým druhem moci, který ji sice už fakticky nekontroluje, ale podvědomě na něj může stále silně reagovat. Musím dodat, že i mě to udivilo, protože tato autorka navenek působí v tom, co dělá, sebejistě a sklízí jeden úspěch za druhým. O to více si vážím toho, že dokázala sebrat odvahu a znovu se do tématu ponořit, rozpitvat jej na mikročástice a přetavit do uměleckého tvaru částečně živého představení, v němž jde s kůží na trh ještě více, nebo spíš přímo, než v případě knihy. Mnohem důležitější je ale tato inscenace z širšího hlediska, protože reprezentuje zkušenost konfrontace s mocí, systémem a strachem, sdílenou mnoha lidmi. Konkrétně pak pojmenovává rétoriku a určité strategie dle její výpovědi aplikované při výuce tance na konzervatoři, které potenciálně mohly negativně ovlivnit určité jedince, a dokonce jim způsobit trauma…

Studium na výběrové škole

Hlavní linka metaBALETEK vychází z publikované autobiograficky laděné prózy vyprávějící o studiu na konzervatoři v devadesátých letech. Je to příběh velké lásky k tanci a baletu, která přivede desetiletou dívenku z pohraničí do hlavního města na výběrovou školu. Vypráví o srážce se systémem výuky, který byl zcela odlišný od její předchozí zkušenosti na základní umělecké škole, o dospívání v devadesátých letech, navíc v prostředí internátu. A především je to příběh „lúzrů“, studentek, které se nakonec baletkami nestaly, dle Čechové selhaly v očích školy, společnosti, a především svých vlastních. Hybridní formát inscenace kombinuje živý streaming s předtočeným filmovým materiálem. Filmy, rozprostřené do dvanácti scén, zobrazují více méně chronologicky vybrané pasáže z románu. Důraz je kladen na vnitřní motivaci protagonistky v konfrontaci s „motivací“ vnější, institucionální.

V úvodu například vidíme jakoby domácí video, na němž Čechová v teplákové soupravě na ulici přehrává své oblíbené pasáže ze slavných baletů. V prostřizích se pak objevují záznamy těchto pasáží ze světových baletních scén, které protagonistku okouzlily a stály na začátku její touhy stát se baletkou. Přestože její pouliční interpretace místy působí až komicky, nemyslím si, že by se jednalo o parodii či zesměšnění baletních klenotů. Spíše tím poukazuje na naivitu mládí.

Tato naivita ještě probleskuje ve scéně příjezdu na internát, kdy si vybaluje plyšáky, „kouzelnou“ panenku-tanečnici a romány o baletkách. Zároveň už se ale ozývají budoucí imperativy ohledně oblečení, stravy a očekávání tvrdé práce (náplasti a dezinfekce). Tato témata se dále rozvíjejí v zobrazení tréninku klasiky, plné kritických poznámek o těle ze strany profesorky, pondělní vážení, počítání kalorií, hřešení v jídle a jeho následné řešení formou strčení prstu do krku.

Filmy evokují obrovskou fyzickou námahu, doprovázenou tvrdým drilem, v komentářích ovšem neustále zaznívá odhodlání protagonistky to dokázat, vydržet, obavy z toho, že nepoznají, jak se snaží, i vzpomínky na představení, v nichž vystupovala. Na druhou stranu se zde objevuje i počínající vzdor vůči systému, potřeba se ozvat, ohradit a soustavné umlčování ze strany autorit. Kontrastem k totální kontrole těla i mysli bez možnosti sebevyjádření se protagonistce stává prostředí tanečního klubu, kde pocítila emoce, energii, euforii a svobodu.

Meta-level

Výše popsané scény narativního charakteru doplňují jakési videoklipy, v nichž Čechová sublimuje pocity protagonistky do poetického jazyka, rytmu a pohybu. Dril baletní rozcvičky převádí do drsného rapování na ulicích sídliště; vnitřní nejistoty a poruchy příjmu potravy pak ztělesňuje tancem a písní smutné baleríny ve vycpaném kostýmu.

Zatímco filmové pasáže bychom mohli nazvat fikcí, v nichž je Čechová vypravěčkou a protagonistkou příběhu Baletek, živé vstupy představují onen meta-level, kde se věnuje tomu, co tato fikce způsobila v reálném světě. Přímo sděluje motivace vzniku této inscenace, její témata a své pocity, předčítá vybrané negativní reakce na knihu (mnohdy napsané ještě před jejím vydáním), čte i reakce jedinců, kteří sdíleli podobnou zkušenost a kniha pro ně naopak znamenala určitou katarzi. Kritice neujdou nejen anonymní postavy, ale širší systém kultury a vzdělávání, který není schopen otevřeně a produktivně o problému mluvit. K tomuto popíchnutí slouží živě sehraná scéna panelové diskuse o studiu na tanečních konzervatořích, v níž moderátorka zdůrazňuje pozitivní výsledky studia, zatímco přiznává, že k dotazování studentů z časových důvodů nedošlo. Vybrané autority, usazené za stolem s evokativně obrovskými maskami (nápadně připomínajícími ty z inscenace Antikódy), pak pronesou několik drsných komentářů o kvalitě mladých tanečníků a tom, že balet prostě nemůže dělat každý. Ostatně zdá se, že právě podobná panelová diskuse se stala prvotním impulsem k vydání jejího románu. Je fascinující, že její kniha měla mnohem větší impakt na veřejnou diskusi než několik oborových konferencí a výzkum Divadelního ústavu. Taková je síla umění.

Závěrečná pasáž představuje autorčiny úzkosti vyvolané kritikou, která se na ni v souvislosti s Baletkami sesypala: v temnotě se rýsuje schoulená postava ležící na podlaze, neschopna pohybu. Východisko přichází skrz pochopení toho, co se stalo, vlastních reakcí a pocitů – na pomoc proto přichází filozofka Alice Koubová, která se ujímá slova (a kamery). Svým specifickým metaforickým jazykem pojmenovává a analyzuje problém; nenabízí jednoduchá řešení, jen určitou naději, že se s ním tanečnice nakonec vypořádá. Čechová se rozhodla řešit ho aktivně, přímo bojovně: z rčení „fight or flight“ si tentokrát, po mnoha útěcích od problému, vybrala „fight“, nasadila boxerské rukavice a pořádně se do toho opřela.

Umění vs. realita

Po formální stránce je inscenace metaBALETKY ambiciózním, originálním a velmi propracovaným dílem. Video, animace i přímá řeč promlouvá k divákovi u obrazovky, který jednak nemá pocit, že o něco přichází, jednak je přímo vtažen do představení díky možnosti klást dotazy a komentovat. Miřenku Čechovou k tomuto formátu inspirovala nedávná tvorba Isabelly Rossellini a ke spolupráci pozvala specialisty mnoha oborů, včetně režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové, dramaturgyně Marie Kinské, skladatele Martina Tvrdého a DJky Mary C, která v představení hrála naživo.

Předtočené narativní scény jsou natočeny minimalisticky v několika prostorech – internátní pokoj, taneční sál, klub, venkovní plácky ošuntělého sídliště. Autorka videa Tereza Vejvodová kombinuje filmovou kameru s kompaktním fotoaparátem, který dodává obrazu tu pravou „devadesátkovou“ patinu. Pestrobarevná animace z dílny Lindy Arbanové dokresluje hravou a fragmentární podobu díla.

V narativních scénách používá choreografka a performerka spíše ilustrativního pohybového slovníku a pantomimy jako doprovod hlasu vypravěčky – k divákovi promlouvá film jako celek, v němž vyrovnaně spolupracují filmová, hudební, pohybová a textová složka. Na druhou stranu v živých pohybových akcích dochází k větší abstrakci, autorka přetavuje své pocity přímo do tělesného projevu, čímž se tyto části stávají pohybově nejexpresivnějšími.

Konečně zůstává na stole otázka, zda toto dílo přispívá do dříve rozvířené diskuse něčím novým, nebo zda jen pokračuje v rozdmýchávání animosit mezi jednotlivými segmenty tanečního světa. Jistě se dá namítnout, že vybrané komentáře a celkový postoj vůči taneční konzervatoři jsou hodně jednostranné, autorka se koncentruje na negativní aspekty a téměř vůbec nenabízí pozitiva nebo hezké zážitky, které si mnoho studentů ze školy odnáší. Na druhou stranu Baletky i metaBALETKY jsou umělecké dílo, které nemá povinnost být vyvážené, korektní, nabízet různé perspektivy. Jedná se o úhel pohledu konkrétní osoby, v konkrétní dobu na konkrétní místo a to je potřeba neustále připomínat. Zároveň se ale Čechová v metaBALETKÁCH zaměřila na obecnější téma moci a strachu, snaží se analyzovat určitou rétoriku systému, která ji a další studenty mohla vést k sebedestruktivnímu chování, což se jí dle mého názoru skutečně podařilo. Případné nadávky a „body shaming“ jsou totiž jen vrcholem ledovce, který sahá mnohem hlouběji. Jde o rétoriku, v níž je nebo byl akcentován princip nadřazenosti baletního umění a jeho autorit, motivace formou drilu, malý prostor pro individuální sebevyjádření atd. Hierarchie a uniformita jsou dědictvím baletního umění jako takového, ať se nám to líbí nebo ne; tvrdá práce je zase nezbytnou podmínkou pro výkon tohoto náročného povolání, které opravdu nemůže dělat každý. Je vyžadován bezpodmínečný respekt k institucím a autoritám, což je v pořádku, pokud je tento získán respektuhodným jednáním a příkladem, a ne přímočarým uplatňováním moci. Zejména by tento respekt měl fungovat obousměrně, tedy také vzhledem k tělům a duším studentů.

Kombinace všech výše zmíněných podmínek studia, o nichž se Miřenka Čechová rozepsala, je jistě velká nálož na dospívajícího člověka, který přijde na školu hlavně s láskou k tanci, a pokud nemá potřebnou psychickou i fyzickou výbavu, může ho to „semlít“. Ne všechny dívky a chlapci, kteří nastoupí v desíti letech na konzervatoř, se stanou tanečnicemi a tanečníky v baletním souboru, dokonce větší procento jich vypadne již během studia. Zatímco školy se právem chlubí úspěšnými absolventy, o příbězích „odpadlíků“ slýcháme málokdy. To ale neznamená, že jejich zážitky a životy jsou o to méně hodnotné. Poukázáním na tyto aspekty tanečního vzdělávání se snad podaří minimalizovat pocit selhání a stigma s tím spojené. Samozřejmě ne každý má z konzervatoří jen negativní zážitky, přístup jednotlivých institucí a pedagogů se velmi liší a – jak nakonec i Čechová sama přiznává – „nebylo to až tak hrozné“, na škole si studenti užili i spoustu hezkých chvil a legrace. Díky průzkumu, který v současnosti v rámci Tanečních aktualit zpracováváme (a který obsahoval i rozhovory se studenty), se domnívám, že většina institucí a pedagogů skutečně vychovává své svěřence s respektem a cílem připravit je na profesi co nejlépe. Přesto je důležité o těchto tématech stále veřejně mluvit. Jednak to otevírá diskusi na profesní úrovni, možnost sebereflexe, ale hlavně to mnoha lidem může pomoci vyrovnat se s reálným traumatem, které si nesou životem.

Psáno z on-line streamu 4. a 5. května 2021.

metaBALETKY
Koncept, text a performance: Miřenka Čechová
Hudba: Martin Tvrdý
Hudba live: Mary C
Video: Tereza Vejvodová
Animace: Linda Arbanová
Režijní spolupráce: Janka Ryšánek Schmiedtová
Dramaturgie: Martina Kinská
Light design: Martin Špetlík
Kostýmy a make-up: Natálie Host, Andrea Gájová
Fotografie: Ondřej Košík, Vojtěch Brtnický
Scénografie a výprava: Petr Boháč a Honza Tomšů
Projektový management: Barbora Faifr Repická
Produkce a booking: Aneta Fodorová
Střih filmového materiálu: Simona Donovalová
Režie live stream: Aneta Fodorová
Live stream: Lukáš Kurkin & LK production
Premiéra: 4. 5. 2021, on-line