Medium (Rianto). Foto: Vojtěch Brtnický.
Jeho kořeny vychází z javanského rituálního tance Lengger, hry založené na staré legendě o honbě za štěstím a láskou. Zatímco dnes se praktikuje jako tanec ženský i mužský nebo skupinový, mnohdy i maskovaný, v Banyumaské kultuře byl běžně tančen pouze muži, kteří ovládali mužský i ženský part. Tato forma není v Asii nijak neobvyklá, zvláště v divadelních představeních rituálního charakteru, která se mnohdy hrála na posvátných místech chrámů, byla vyloučena účast žen (stvoření hříšných a nábožensky nečistých). Adept tanečního umění tak musel zvládat nejdříve zpěv, poté ženské role (které byly výsadou mladých pohledných hochů) a postupně pak také mužské party. Je učen, že každý v sobě skrývá energie jin i jang, oba elementy, jen se jim musí nechat naučit dát průchod. V dnešní době revitalizace transgenderového pojetí v evropském kontextu se toto téma jeví jako velmi aktuální.
Riantovu performanci můžeme charakterizovat jako současnou tvorbu na základech tradičních forem. Vidíme koketní vlnění boků a paží, maskulinní bojové pózy, prvky loutkohry, hrdelního zpěvu…. Vše v podání malé, do půl těla svlečené, mužské postavy s esovitým prohnutím v bedrech a velkýma významnýma očima. Ritualizované části choreografie nechává narušit překvapivými výkřiky či jinými zvukovými projevy doprovázejícími pohyb a energii dechu. V tom mu pomáhá i hudebnice Cahwati, která v předním rohu scény ovládá mikrofony zpěvem i hru tradiční nástroje.
V některých momentech se Rianto mění v šelmu, ptáka či lovce a animálními pohyby s výraznou mimikou i skřeky či vzdechy upomíná na dávné šamanské rituály. Jak název inscenace napovídá, centrem představivosti je chlapec, skrze nějž dokážeme nazřít osvícení. „Dítě, které tančí,“ jak jej nazývají doma, nepřestává překvapovat novými zvraty forem i různorodou texturou své performance. „Mé tělo je jako knihovna,“ vysvětluje. „Má svou paměť a my můžeme v jednom momentu číst jen několik stránek.“
Měli jsme možnost prolistovat zběžně několik knih v jeho soukromém tělesném archivu a na pár chvil se přenést do daleké Jávy, za vůní čaje a kávy… a básníkovi by to asi stačilo. Mě ale stejně mrzelo, že nás nenechal vypít ten šálek až do dna a dospět k nějaké pointě, nebo alespoň zápletce. Pro dnešek zůstalo jen u vůně Orientu, zabalené do lákavého balení, a to je sto let od první návštěvy indonéských tanečnic v Evropě trochu málo.
Psáno z představení 20. 6. 2019, Divadlo Ponec.
Medium
Choreografie: Rianto
Dramaturgie: Garin Nugroho, Tang Fu Kuen
Scénografie a světelný design: Iskandar K. Loedin
Zpěv a perkuze: Cahwati
Zvukový design: Yasuhiro Morinaga
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 1x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace