Manon: balet, který nezklame

Proslulé pas de deux Ale vraťme se k choreografickému dílu, které i k dnešnímu divákovi tolik promlouvá, dílem vlastní kvalitou, dílem zásluhou provedení Královského baletu, který se předvedl ve skvělé kondici. Hned první dějství, odehrávající se v prostředí hostince, je nejen expozicí hlavních postav a okamžikem zauzlení zápletky, ale také příležitostí pro taneční sbor. Hlediště je zalidněno figurkami pařížského života, ať už jsou to herci, lehčí ženy, nebo chudina. Choreografie sborových scén je velmi rychlá, nedopřává místa k oddechu a tanečníci udivují sehraností a pohotovostí. Hlavní pozornost na sebe strhává postava Lescauta, bratra Manon, který čile komunikuje s „kamarády“ z ulice, vemlouvavě se lichotí bohatému „panu G. M.“ (což je vlastně románový Duval) a zároveň projevuje přátelství své sestře i des Grieuxovi. V jeho mimice i tvrdých gestech se však zračí faleš. Manon je křehkou a něžnou dívkou, jež se do prostředí příliš nehodí, její výjimečnost je zdůrazněna světlým kostýmem a něhou v pohybech, které více evokují svět romantického baletu. Stejně tak des Grieux je zobrazen jako mladík, jenž se nechává unášet svými sny a představami, s pohledem bloudícím romanticky „v dáli“, plavnými gesty paží a skoky zdůrazňujícími lehkost, nikoli sílu. Pan G. M. je převážně hereckou rolí, jeho úloha v baletu po taneční stránce je především být oporou ve zvedačkách a promenádách. Duet hlavních hrdinů, jež tančí Ital Federico Bonelli a argentinská balerína Marianela Núñez, je plný vřelého citu. V závěru prvního dějství se totiž nachází asi nejslavnější číslo celého baletu, kterým je právě milostný duet. Je často uváděn i na různých galavečerech a dodnes překvapuje diváky vynalézavostí choreografického slovníku, variabilitou zvedacích figur, plynulostí. Interpreti jako by prostorem přímo proplouvali.

Na konci prvního dějství nastává zvrat, Manon podlehne svodům bohatého nápadníka a její bratr se snaží urovnat vztah i s odmítnutým des Grieuxem. V druhé části zastihneme bohaté manžele na zábavě v soukromé společnosti. Diváky baví žánrové scénky tančících lehkých děvčat nebo opilecká variace Lescauta, dramatický prvek pak vnáší příchod des Grieuxe. Jeho projev stále připomíná náměsíčné pohyby zamilovaného. Na jeho přítomnost reaguje Manon tím, že se snaží co nejvíce zůstat v kontaktu s ostatními muži, kteří ji obdivují, i v blízkosti svého manžela, který sebejistě popíjí a nevítaného hosta si nevšimne. A zatímco jde Manon v kratičkých tanečních variacích z náruče do náruče svých obdivovatelů, se zoufalou urputností se vyhýbá pohledu zhrzeného milence. Není zcela jasné, proč se nakonec scéna zcela vylidní a tito dva zůstávají spolu sami v přítmí. Drama se stupňuje, přicházejí více herecká gesta a výraz, hrdinka se zmítá nerozhodností, ale nakonec se vrhne do náruče muže, kterého stále ještě miluje. Scéna vyvrcholí návratem manžela, potyčkou, v níž je zabit Lescaut, a zatčením nevěrné ženy. Jako bychom byli v divadle Třetí dějství baletu je vyvrcholením tragédie. Stejně jako první dvě je nejprve uvádí sborová scéna, jež seznámí diváka s novým prostředím. Je jím přístav, kde kotví loď přivážející trestance. Přivezla také skupinu žen odsouzených do vyhnanství za prostituci, které se v roztrhaných šatech a s ostřihanými vlasy, jež jsou nejviditelnější známkou hanby, dávají do melancholického tance. Jejich údy jsou těžké a pohyby malátné, seskupují se především do kruhových formací, jako kdyby v tomto prastarém vzorci hledaly sílu pro vyčerpaná těla. Pochmurnou scénu doplňuje postava dozorce (Gary Avis), jenž už pouhým výrazem tváře a postojem vyjadřuje nadřazenost a opovržení. Jako poslední se k hloučku připojuje Manon a des Grieux, dívce opět choreograf ponechal subtilnější, decentní pohyby, které podtrhují křehkost postavy, již ztvárňuje. Odmítá zájem dozorce, ale nakonec je k němu násilím odvedena dvěma vojáky. V dozorcově kanceláři jsme svědky duetu, v němž se Manon snaží marně čelit jeho návrhům: v rukou muže je podobná živé loutce svíjející se v marné snaze osvobodit. Nakonec je zachráněna svým milencem, který však v návalu vzteku dozorce zabije, a oba prchají z místa činu. V posledním obraze dvojici zastihneme v pralese, který je naznačen dlouhými silnými provazy spuštěnými na scénu, jež připomínají liány, a hustou mlhou v pozadí. Manon v předsmrtném deliriu leží des Grieuxovi v náručí a za nimi se jako stíny objevují postavy, jež defilují před jejím vnitřním zrakem: hostitelka z bohatého domu, manžel, žebrák s děsivou tváří, mrtvý bratr a další. Tato scéna je mnohem více herecká než taneční, neboť veškeré úsilí musí být vloženo do výrazu. Je zde nepochybně moment nebezpečí, že se interpreti nechají příliš unést a mimika přesáhne hranici k přehrávání, ale zkušení tanečníci tomuto nebezpečí nepodlehli. Krátký závěrečný duet plný zoufalství opět autor oživil několika krásnými figurami a poslední vteřiny baletu přikovají diváky k sedadlům jako finále Romea a Julie. I návštěvník projekce odchází s pocitem, jako kdyby byl přítomen přímo na představení, ačkoli je od jeviště vzdálen tisíc kilometrů. Psáno z přímého přenosu 16. října 2014, Bio Oko. Manon
Hudba: Jules Massenet
Orchestrace: Martin Yates
Původní libreto: Leighton Lucas za spolupráce Hildy Gaunt
Choreografie: Kenneth MacMillan
Režie: Julie Lincoln a Christopher Saunders
Scénická výprava: Nicholas Georgiadis
Světelný design: John B. Read
Premiéra: 1974