Malá mořská víla (Aya Watanabe, Ondřej Vinklát, Magdalena Matějková). Foto: Martin Divíšek.
Není se co divit, že choreograf sáhl po tomto námětu. Maje již zkušenosti s choreografií pro inscenaci opery Rusalka, přirozeně zatoužil věnovat celovečerní balet Rusalčině vzdálené příbuzné, Malé mořské víle. Tvůrci se chvályhodně drží původního Andersenova příběhu s nešťastným vyústěním a nevycházejí vstříc povědomí dětského diváka o známé disneyovské adaptaci, která s příběhem dánského pohádkáře mnoho společného nemá.
Od prvních tónů předehry jsme umně vtáhnuti do magického prostředí moře a jeho obyvatel, v kontrastu se světem lidí na mořském břehu. Malá mořská víla je zasněná mladá dívka, která s pohledem upřeným na hladinu přemítá o tom, jak asi vypadá svět nad ní. Není nutné známý příběh zde převyprávět, je však důležité podtrhnout povedenou scénu a výpravu, kterým vévodí světelný design (Daniel Tesař) a projekce (Lunchmeat, Jakub Kopecký). Všechny tyto složky, včetně kostýmů Alexandry Gruskové, výborně, avšak střídmě zprostředkovávají iluzi pohádkového světa, a to bez přehnaného třpytu či bublinek. I atmosférická hudba velmi evokuje vodní svět, s důrazem na nejrůznější druhy cinkání a glissand.
Choreograf Jan Kodet pracuje se svým ustáleným pohybovým slovníkem, který od něj známe. Je vidět snaha o charakteristiku pohybu inspirovaného nebo snad, lépe řečeno, poháněného vodou, avšak choreograf zůstává v domovském přístavu svého zavedeného rukopisu a nevyplouvá do riskantnějších experimentálních vod, což je škoda. Některé sborové scény pak působí poněkud dlouze, a naopak duety nemají mnoho choreograficky šťavnatého „masa“, do kterého by se tanečníci mohli zakousnout. Režie nepostrádá ani zajímavé nápady a příběh se celkově dobře snaží stavět tak, aby divák byl stále vtahován do děje, i když druhá půlka představení se trochu zadrhává a neplyne už tak lehce.
Na první premiéře ztvárnila hlavní postavu Magdaléna Matějková, v jejímž podání je hrdinka naivní dívka, která se bezhlavě zamilovala a nechápe, že její láska není opětována. Její výrazové prostředky jsou poměrně úsporné – v zásadní scéně princovy svatby s cizí princeznou je paradoxně pozornost upřena více na rej svatebního tance než na to, co prožívá odmítnutá a nepochopená mořská víla. Jejím partnerem je Ondřej Vinklát, jehož figura by ani možná princem být nemusela, působí spíše jako floutek z přístavu. Babička víly v podání Terezy Podařilové důstojně vede ostatní družky do tance i do topení nebohých námořníků, zatímco Čarodějnice Michaely Wenzelové plní svou funkci tajemné bytosti poskytující pomoc postavě hlavní.
Jakkoli má Malá mořská víla v Národním divadle atmosféru a zdařilé inscenační nápady, zdá se, jako by interpreti trochu zůstávali za pomyslnou vodní stěnou a hůře emocionálně zapůsobili na diváky. Celkově je ale rozhodně dobrým přírůstkem v repertoáru představení pro celou rodinu.
Psáno z premiéry 10. listopadu 2016, Stavovské divadlo.
Malá mořská víla
Libreto: Jan Kodet, Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský
Hudba: Zbyněk Matějů
Choreografie: Jan Kodet
Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)
Scénografie: Jakub Kopecký
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Projekce: Lunchmeat a Jakub Kopecký
Animace: Erik Bartoš a Jan Kolegar
Premiéra: 10. listopadu 2016
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 2x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace