Malá mořská víla (Aya Watanabe, Ondřej Vinklát, Magdalena Matějková). Foto: Martin Divíšek.
Není se co divit, že choreograf sáhl po tomto námětu. Maje již zkušenosti s choreografií pro inscenaci opery Rusalka, přirozeně zatoužil věnovat celovečerní balet Rusalčině vzdálené příbuzné, Malé mořské víle. Tvůrci se chvályhodně drží původního Andersenova příběhu s nešťastným vyústěním a nevycházejí vstříc povědomí dětského diváka o známé disneyovské adaptaci, která s příběhem dánského pohádkáře mnoho společného nemá.
Od prvních tónů předehry jsme umně vtáhnuti do magického prostředí moře a jeho obyvatel, v kontrastu se světem lidí na mořském břehu. Malá mořská víla je zasněná mladá dívka, která s pohledem upřeným na hladinu přemítá o tom, jak asi vypadá svět nad ní. Není nutné známý příběh zde převyprávět, je však důležité podtrhnout povedenou scénu a výpravu, kterým vévodí světelný design (Daniel Tesař) a projekce (Lunchmeat, Jakub Kopecký). Všechny tyto složky, včetně kostýmů Alexandry Gruskové, výborně, avšak střídmě zprostředkovávají iluzi pohádkového světa, a to bez přehnaného třpytu či bublinek. I atmosférická hudba velmi evokuje vodní svět, s důrazem na nejrůznější druhy cinkání a glissand.
Choreograf Jan Kodet pracuje se svým ustáleným pohybovým slovníkem, který od něj známe. Je vidět snaha o charakteristiku pohybu inspirovaného nebo snad, lépe řečeno, poháněného vodou, avšak choreograf zůstává v domovském přístavu svého zavedeného rukopisu a nevyplouvá do riskantnějších experimentálních vod, což je škoda. Některé sborové scény pak působí poněkud dlouze, a naopak duety nemají mnoho choreograficky šťavnatého „masa“, do kterého by se tanečníci mohli zakousnout. Režie nepostrádá ani zajímavé nápady a příběh se celkově dobře snaží stavět tak, aby divák byl stále vtahován do děje, i když druhá půlka představení se trochu zadrhává a neplyne už tak lehce.
Na první premiéře ztvárnila hlavní postavu Magdaléna Matějková, v jejímž podání je hrdinka naivní dívka, která se bezhlavě zamilovala a nechápe, že její láska není opětována. Její výrazové prostředky jsou poměrně úsporné – v zásadní scéně princovy svatby s cizí princeznou je paradoxně pozornost upřena více na rej svatebního tance než na to, co prožívá odmítnutá a nepochopená mořská víla. Jejím partnerem je Ondřej Vinklát, jehož figura by ani možná princem být nemusela, působí spíše jako floutek z přístavu. Babička víly v podání Terezy Podařilové důstojně vede ostatní družky do tance i do topení nebohých námořníků, zatímco Čarodějnice Michaely Wenzelové plní svou funkci tajemné bytosti poskytující pomoc postavě hlavní.
Jakkoli má Malá mořská víla v Národním divadle atmosféru a zdařilé inscenační nápady, zdá se, jako by interpreti trochu zůstávali za pomyslnou vodní stěnou a hůře emocionálně zapůsobili na diváky. Celkově je ale rozhodně dobrým přírůstkem v repertoáru představení pro celou rodinu.
Psáno z premiéry 10. listopadu 2016, Stavovské divadlo.
Malá mořská víla
Libreto: Jan Kodet, Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský
Hudba: Zbyněk Matějů
Choreografie: Jan Kodet
Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)
Scénografie: Jakub Kopecký
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Projekce: Lunchmeat a Jakub Kopecký
Animace: Erik Bartoš a Jan Kolegar
Premiéra: 10. listopadu 2016
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 2x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?