Like Water for Chocolate – Mexická telenovela v baletu

Like Water for Chocolate. Foto: Tristram Kenton.

Autor Zuzana Rafajová

Christopher Wheeldon je jedním z nejoceňovanějších baletních vypravěčů počátku 21. století. Má za sebou jak extrémně úspěšné inscenace Alenky v říši divů (The Royal Ballet, 2011) nebo Shakespearovy Zimní pohádky (The Royal Ballet, 2014), tak třeba své verze Popelky (Het Nationale Ballet, 2012). Vedle toho je zběhlým muzikálovým choreografem na West Endu i Broadwayi, jednou z jeho nejúspěšnějších inscenací je Američan v Paříži (2014) uváděný od Paříže a Londýna až po New York, Japonsko a Austrálii. Jeho výsadou je jednak schopnost vyprávět s lehkostí, vtipem a svěžím jazykem, jednak ale stále dostatečně tradičně a srozumitelně i pro konzervativnější publikum, aniž by ale výsledky působily zastarale či byly v dnešním světě přežité a nefunkční.

Nadto se umí obklopit řadou skvělých a předchozími inscenacemi prověřených spolupracovníků, kteří napomáhají utvořit divadelní celek, jenž je v tom nejlepším slova smyslu dokonale řemeslně zvládnutý a naplněný. I tentokrát tedy Wheeldon sáhl po skladateli Joby Talbotovi, autorovi Alenky i Zimní pohádky, který dostal za úkol vytvořit partituru zachycující v sobě esprit slunné mexické vesnice, i Bobovi Crowleym, scénografovi, jehož dekorace jsou opulentní a vizuálně velkolepé, nikoli však těžkopádné či dusivé svou mohutností.

Talbotova kompozice je i tentokrát skvělá, chvílemi až filmově melodická (ale nepodbízivá), plná typických nástrojových barev Střední a Jižní Ameriky – zní struny kytar a harf i dechy okarín, speciální pozornost je věnována i znásobené perkusní části orchestru. Rytmizace odkazuje k latinskoamerickému folkloru a tempo i kýženou atmosféru drží pevně v rukou původem mexická dirigentka Alondra de la Parra, jež působila rovněž jako Talbotova konzultantka.

Crowleyho scénografii dominuje v prvním jednání obrovské plátno složené z typických krajkových motivů, místní kolorit doplňují kostýmy Lynette Mauro, které jsou spolu s maskami, make-upem a ozdobami na hlavě nejvýraznější především u v pozadí stojících či sedících „nevěst“, nezúčastněných, tiše přihlížejících pozorovatelek.

Krom toho se Wheeldon může bezezbytku opřít i o vynikající kvality tanečníků The Royal Ballet, kteří vycvičení díly Ashtonovými a MacMillanovými platí za jedny z nejlepších hereckých osobností, což například v případě Francescy Hayward, jíž byla na tělo vytvořena ústřední ženská postava Tita, platí ne dvoj-, ale trojnásob.

Výsledná inscenace napříč světem oslavovaného románu Jako voda na čokoládu Mexičanky Laury Esquivel z roku 1989, odehrávající se na počátku 20. století a sledující své hrdiny v rozmezí dlouhých třiceti let, by tedy dle výše zmíněných proměnných měla být zaručeným úspěchem.

Jenomže není. A ať se na dílo dívám z jakéhokoli úhlu, vždy mi z něj coby onen kámen úrazu vychází literární předloha. Esquivel vypráví příběh mexické dívky Tity (Hayward), nejmladší ze tří dcer vdovy Mamá Eleny (Laura Morera), zamilované do mladíka Pedra (Marcelino Sambé), jehož si však kvůli tradici nemůže vzít, neboť jako dcera benjamínek musí zůstat svobodnou a být k dispozici své stárnoucí matce. Pedro si tedy nakonec bere za ženu Titinu sestru Rosauru (Mayara Magri), s níž postupně zplodí dvě děti, zatímco je jí aktivně nevěrný s Titou. Když tento poměr odhalí Mamá Elena, okamžitě posílá Pedra s Rosaurou a jejich malým synem Robertem pryč, což dítě odnáší smrtí, a když se zpráva dostane k Titě, v závalu žalu konfrontuje svou matku, po jejím útoku se zcela psychicky hroutí a je odvezena do sanatoria rodinným přítelem, lékařem Johnem Brownem (Matthew Ball). Po čtyřech letech uzdravená Tita přijímá Johnovu nabídku k sňatku spolu se zprávou, že její matka zemřela. Na Elenině pohřbu se opět setkává celá rodina – Tita s doktorem a jeho synem Alexem, Pedro s Rosaurou a dcerou Esperanzou, prostřední sestra Gertrudis, která prchla z domova v náručí revolucionáře Juana Alejandreze. Mezi Titou a Pedrem opět vypuká romance, kterou ani čtyři roky odloučení, svatba, dvě děti a zasnoubení nijak neumenšily. Milostné vzplanutí probouzí děsivého ducha Mamá Eleny, který pronásleduje zoufalou Titu a mizí až ve chvíli, kdy jej dívka zapudí díky informacím z objeveného matčina deníku, jenž vyjevil tajemství z minulosti. Mladá Elena byla zamilovaná do nemajetného mladíka (Joseph Sissens), rodiče jí však zakázali si ho vzít a během pokusu o společný útěk Elenini bratři jejího milého ubodali k smrti. Než však strašlivé zjevení mrtvé matky zmizí, stihne jeho vize ještě téměř připravit smrt Pedrovi. O pomalu se zotavujícího muže se stará doktor John, jemuž mezitím Tita v záblesku morálky vrátila zásnubní prsten, a zatímco se Pedro uzdravuje, do šílenství a manipulativní mánie se propadá jeho nemilovaná, podváděná žena Rosaura, která umírá jen krátce poté, co urputně brání své dceři v přátelství s doktorovým synem. O dvacet let později se Esperanza s Alexem stejně dočkají svatby, i Tita a Pedro mohou být konečně spolu a, abych si vypomohla citací z programu: „V závěrečném aktu vášně jejich těla vzplanou, když překročí hranici smrtelné říše.“

Do toho se ještě v příběhu (přesně na dvou místech) operuje s Titinými magickými schopnostmi přenášet své emoce do jídla, které uvaří – tak její neštěstím a zlomeným srdcem naplněný svatební dort pro Rosauru a Pedra přiotráví svatební hosty, kteří ve Wheeldonově inscenaci expresivně zvrací do orchestřiště… Naopak večeře připravená na plátcích růže od Pedra zase sexuálně rozžhaví Gertrudis natolik, že se v extatickém opojení vrhne do náruče kolem projíždějícího Juana Alejandreze a společně za doprovodu sugestivních pohybů odcválají v dál.

Upřímně řečeno, otázek, a domnívám se, že celkem logických, je hodně. Nejsem však přesvědčena, že mohu k odpovědím a odpovědnosti hnát dílo, jež při nejlepší vůli nejsem schopná označit jinak než jako latinskoamerickou telenovelu. Možná literární předloze křivdím, možná je rozpačitý výsledek mnohem méně její vinou a více potíží Wheeldonova scénáře a zvolené dramaturgie. Ať tak, či tak, balet je podivně překombinovaný, tempo nevyvážené – v prvním jednání jsou do diváka zvraty sázeny s kadencí nekalibrovaného samopalu, aby poslední dějství bylo vlastně jen nakousnutým přešlápnutím a finálním abstraktním duetem, což v kontextu do té doby velmi, až úpěnlivě realistického díla plného dobových kostýmů, hnětení těsta a stetoskopů působí přinejmenším extrémně podivně. Pak se i objektivně skvělé pasáže, momenty nebo individuální výkony buď ztrácí, nebo zkrátka nejsou mocny vyvážit nanicovatost zbytku. A závěrečný obraz vzplanuvší postele…

Wheeldon jednoznačně prokázal, že umí vytvořit roztančené, dynamické, energické sborové scény – což rozhodně není málo, především v kontextu soudobé choreografie. Na jedné straně si dovedně hraje i s malými, významotvornými detaily, na straně druhé pak najednou odvíjí děj popisnou posunčinou na úrovni nejhůře ztvárněné baletní pantomimy. Sólové výstupy a duety ve mně tentokrát poprvé vyvolávaly pocit jakési školometské kašírovanosti a formálního i strukturálního klišé, jakkoli v záblescích nabídly i neotřelé momenty. Nejvíce nicméně utrpěl jeho talent vyprávět, definitivně ztracen v zákrutách příběhu, který se snaží být realistický, fyzicky hmatatelný i snově efemérní zároveň, a na rozdíl od nejznámějších titulů baletního romantismu mu ona hra kontrastů jednoduše nefunguje.

Psáno z uvedení v kině Lucerna 5. února 2023.

Like Water for Chocolate
Choreografie: Christopher Wheeldon
Scénář: Christopher Wheeldon, Joby Talbot
Knižní předloha: Laura Esquivel
Hudba: Joby Talbot
Scénografie: Bob Crowley
Kostýmy: Lynette Mauro