Leo – Jak žít na zdi

Foto: Andy Phillipson.

Autor Alexej Byček

Při vstupu do sálu viděl divák na jevišti jakýsi otevřený „box“: bednu, která měla pravou stěnu červenou, zadní tmavou, a na zemi modrou podlahu. Konstrukce zabírala asi polovinu jeviště a po zhasnutí světel v hledišti jsme mohli zjistit proč. Na druhé polovině scény se objevila projekce zmíněného boxu, jen o 90 stupňů přetočená, a tedy červená stěna byla podlahou a modrá podlaha levou stěnou. Zjevil se performer a vše bylo jasné: ve skutečnosti vleže na zemi na zádech, opřený nohama o červenou stěnu, na plátně jakoby stál. Komický efekt na několik triků, řekl by si i zkušenější divák, ovšem ne v Leovi. V tomto představení zmíněný princip vydržel celou dobu a vytvořil základ pro fantastický svět, kdy kravata visí od krku na stranu, kufr létá po zdi a klaun může dělat kliky i na malíčcích.

V úvodní části po krátkém zaznění hudby bylo asi patnáct minut ticho a probíhala jen fyzická akce. Každý vtip byl rozveden do mnoha detailů a klaun si své teritorium ohledával jen postupně. Dějově nešlo o žádnou závažnější situaci a hlavním motivem bylo čekání, během kterého se protagonista nudil, a tak si vymýšlel stále další věci na práci. Z rekvizit si vystačil s kufrem, kravatou a kloboukem, a zdálo by se, že si s komikou převrácené gravitace dokáže hrát donekonečna. Nakonec ale vyjevil další princip. Křídou pomaloval dosud nevyužitou zadní stěnu svého pokoje, a objevily se tak židle, okno, akvárko nebo lustr. Nutno dodat, že i při kreslení nových propriet dodržoval logiku přetočeného prostoru – aby nakreslil věci, na které by v normálním prostoru nedosáhl, stoupl si na nakreslený stůl apod. Ani u nábytku evokujícího pocit, že vše, co člověk potřebuje, má doma, se však tvůrci nezastavili. Po chvíli klidu totiž spící kočka, papoušek v okně a ryba v akvárku ožili (pravda jen animací na plátně) a animace se naplno rozjela rozbitím akvárka. Místnost se naplnila vodou a jako ve snu se začaly objevovat velryby, nábytek plaval po pokoji a v podání živého herce jsme mohli vidět nápaditou potápěčskou choreografii.

Po dávce zábavy v předchozích scénách pak poslední část představení byla nečekaně téměř contemporary choreografií, spíše abstraktní a symbolickou, vypovídající snad o nesvobodě člověka v uzavřené místnosti a o snaze překonat sebe i prostorově omezené hranice, což mělo najednou téměř metafyzický rozměr. Tento závěr představení byl sice fyzicky velmi dobře proveden, ale je otázka, zda byl vůbec v jinak komickém představení nutný. Hluboká pravda o člověku, o tom, co potřebuje nebo nepotřebuje k životu, byla totiž znát už v komediálních částech, a jakkoli svědomitě byla závěrečná choreografie zpracována, nejde říct, že by přinesla něco nového.

Je tedy škoda, že zrovna konec představení autoři zvolili k experimentování, protože jinak šlo o unikátní zážitek, o zábavu, která byla zároveň jednoduchá i hluboká, a pokud Leo zavítá do Česka znovu, rozhodně stojí za to na něj jít.  

Psáno z reprízy 17. února 2016 v rámci festivalu Cirkopolis, La Fabrika.  

LEO

Režie: Daniel Brière
Kreativní producent: Gregg Parks
Umělecká idea: Tobias Wegner
Scéna a světelný design: Flavia Hevia
Video design: Heiko Kalmbach
Animace: Ingo Panke