Lavabo – Experimentální očista

Lavabo (Lukas Blaha). Foto: Tasya Nafigina.

Autor Hana Strejčková

Site-specific performance z tvůrčích kvalit Lukase Blahy vynesla na zřetel jeho maximální zaujetí zkoumaným téma očisty, fascinaci vlastním tělem v ohraničeném členitém, hlubokém prostoru a potřebu nahlédnout na svůj interpretační rozsah i svobodu tělesného a myšlenkového pohybu. Blaha své sólo zahájil činností tak běžnou, jakou je vytírání a úklid podlahy. Samotnou akci však povýšil na rytmickou souhru pohybu, manipulace a zvuků v repetitivním sledu stírání podlahy, noření mopu do kýble s vodou a ždímání. Mlaskání vody připomínající původní funkci místa a pečlivá manuální práce performera mi navodila představu chodníků pro duše a s tím probleskla i vzpomínka na Blahovu bakalářskou inscenaci Dó. Vnímala jsem jeho koncentraci, dokud se po vykonání prvního zásadního úkolu – úklidu– neposadil mezi diváky, ačkoliv se světlo zeširoka a jasně rozlévalo po celé herní ploše.

Jednotlivé části oddělovaly pomlky, v nichž se protagonista pomyslně zcela zastavil. Jako by bylo nemožné udržet po celou dobu diváka v očekávaném napětí a zvídavosti. Vytváření instalací, ať na sobě samém či okolo, trhalo pozornost, pokud se fyzická akce zadrhávala, či koktavě hledala odpich. S nástupem prvních zvukových efektů se Blaha transformoval do zástupce tanečního stylu vogue. Příznačně promyšlený kostým, původně bavlněné přepásané kalhoty, totiž díky svým rozměrům navlékal na kdejaký způsob a pokaždé velice rafinovaně. Etuda s nádechem parodie vůči trendu markýrovat chůzi a pózy modelek přerušila dosavadní meditativní ráz. Za objevnou pasáž v tomto představení však považuji interakci se zrcadlem. Blaha si příjemně jednoduchým způsobem pohrával s odrazy částí svého těla, optickými klamy násobil končetiny a paradoxně i v těchto momentech objevil humor. Zcela nenásilný, nevtíravý, nenátlakový.

Lukas Blaha je svou podstatou žonglér. V manipulaci s objekty, které mu poskytovaly bezpečnou platformu pro vývoj vlastního symbolického jazyka, byl originální, svůj a sebejistý. Například míčky kutálené po těle doprovodil vlastní interpretací písně, či po zemi rozkutálel tři obyčejné skleněné misky, až rezonovaly s podlahou, a nakonec jednu umístil na kořen nosu a přeléval do ní vodu. Škoda, že tak vygradovaných situací nebylo více, aby potenciální vzájemnou spletitostí pevněji podepřely celek. Věci se objevovaly, použily, odložily.

Očišťuje se performer, aby mohl vstoupit do vyšší instance? Jak sobě na míru postavit rituál nových začátků? A naznačil tím herec počátek, nebo pokračování své cesty? S tekoucím časem, v rámci něhož si Blaha nejprve omyl nohy, poté trup, obličej a nakonec spláchl celého člověka, snímal postupně svršky, až jeho veškerá tělesnost klouzala po namydleném povrchu ode zdi ke zdi. V anotaci uvedená zmínka, že jedinou část, kterou ze sebe nevidíme, je hlava, performer dovedl do doslovné krajnosti. Vydal se s hlavou omotanou v dlouhém pásu tkaniny kolem dokola vypuštěného bazénu, rukama se přidržoval zábradlí a kráčel zcela nahý. V tom jsem ztratila pocitovou linku z představení a přistihla se, jak zcela prakticky přemýšlím o jeho bezpečí, ani ne tak o formách potenciálního studu, ale o zdraví. Rozhodně mi do myšlenek vpadl termín „zranitelnost“.   

Hrát v bývalé plovárně o smývání nánosů, o vyčištění sebe sama, o čistotě vyjadřovacího stylu vyžaduje odvahu. Rámec performance vytvořila rutinní činnost úklidu, třídění, vytírání, veškeré formy očisty. Sama existence aktéra v tak definovaném a vlastně definitivním prostoru jako by vytvořila scénický pleonasmus. Očista očisty načisto… Site-specific experiment jako by byl mapou, která zachycuje vyzrávání talentovaného tvůrce.   

Psáno z představení dne 20. října 2019, Kasárna Karlín.

Lavabo
Tvůrčí tým: Lukas Blaha, Jana Stárková, Ondra Menoušek
Sound design: Kryštof Blabla
Produkce: Damaris Kopecká
Fotografie: Tasya Nafigina
Premiéra: 17. 10. 2019