Last Work. Batsheva v Praze – druhý pohled

Autor Petra Dotlačilová

Karlínské hudební divadlo bylo ve středu 24. června 2015 plné k prasknutí. Odborná veřejnost i věrní diváci Tance Praha se shromáždili na této taneční události sezony ve velice hojném počtu. Jméno izraelského souboru a především jeho choreografa v české metropoli rezonují, vždyť to byl také jeden z prvních choreografů světového jména, kterého Tanec Praha přivezl v začátcích svého působení a jehož dílo se sem od té doby pravidelně vrací (poprvé představil jeho choregrafii v roce 1989 soubor NDT II). Navíc, soubor baletu Národního divadla nedávno premiéroval novou inscenaci Decadance, sestávající právě z děl Ohada Naharina, která má velký úspěch u diváků i kritiky. Letos ale zavítal Naharinův hlavní soubor do pražské metropole vůbec poprvé.

V diskusi po představení nás umělci ujišťovali, že Last Work není Naharinovým posledním dílem a v hebrejštině to neznamená ani tak poslední jako spíš nejnovější („latest“). Rozhodně prý nemá název vyznít nijak pateticky či fatalisticky. Přesto ovšem tato choreografie dost osudově vyznívá. Její struktura je odlišná od běžných „naharinovských“ věcí, kaleidoskopů starších děl, které má divák možnost zhlédnout v souborech po celém světě a které choreograf dodává téměř na klíč. Jen pro svůj soubor totiž tvoří nová díla. Last Work je ucelený kus, a i když se toho na jevišti děje spoustu, od pomalých sólových improvizací po velké skupiny, a tanečníci si dokonce stihnou (přímo na jevišti) převléci kostým, od začátku do konce ho provází určitá jednotná linie a nálada. Nejvýraznějším prvkem je asi žena v modrých šatech, která od začátku do konce choreografie běží na jednom místě (na běžícím pásu) v zadní části jeviště – snad metafora ubíhajícího času? Pohybový slovník jasně vycházel z Naharinova stylu gaga, a přestože se měnila dynamika a situace, pohyb všech tanečníků stále fascinoval. Každý z interpretů byl jedinečný nejen technicky, z jeviště neodvratitelně sálala jejich osobnost. Ostatně právě probouzení skryté energie člověka je cílem Naharinovy techniky. Zároveň bylo ale toto dílo z nějakého důvodu i značně vysilující, tedy nejen pro tanečníky, ale i pro diváky. Neustálé napětí zdůrazňovala pomalá, dunivá elektronická hudba. Její monotónnost kontrastovala s různorodým děním na jevišti, kde vystoupilo osmnáct tanečníků, sólově i ve skupině. Pomalé tempo hudby a tance bylo přerušeno až ke konci díla, kdy nastoupily hlasité rychlé „beaty“, v jejichž rytmu se tanečníci zmítali ve zběsilých kreacích. V choreografii se neobjevil ani náznak odlehčení či humoru. Naopak, tenze se neustále stupňovala až do finální scény, kdy se kromě extatického tance objevily symboly jako bílá vlajka, obrovská řehtačka (sloužící během židovského svátku purim k odhánění ďábla), samopal a mikrofon svazovaný izolepou. Tyto předměty byly jedinými konkrétními odkazy k možnému pacifistickému odkazu díla, i když je asi třeba brát je s rezervou. Symboly to totiž byly tak jasné, až to zavánělo parodií. Ať už autor mínil tyto prvky vážně či s nadsázkou, všudypřítomný pocit nevyhnutelnosti a deprese se pomalu, ale jistě vkrádal divákovi pod kůži během celého díla. To bylo dostatečně silné i bez jasných odkazů.

O politiku až tak moc nejde

Po představení následovala debata, které se účastnil jeden z tanečníků – Omri Drumlevich – a vedoucí zkoušení Luc Jacobs. Zdá se, že Ohad Naharin věří svým lidem natolik, že je nechá interpretovat své dílo, což je velice cenné. Na druhou stranu byla trochu škoda, že jsme se nemohli zeptat přímo mistra, který se divákům vůbec neukázal. Vedle klasických otázek ohledně techniky gaga, práce s hudbou a míry improvizace padl též nevyhnutelný dotaz na důležitost politického sdělení v Naharinově choreografii. Pro mnohé překvapivě tanečník odpověděl, že politický podtext pro ně vlastně není vůbec důležitý. Podstatnější je pohyb a jeho působení než politická agitace – umělecká složka stále převládá nad všemi ostatními vrstvami díla. Dokonce je prý přesvědčen, že i kdyby tančili před někým z okupované zóny, dílo by bylo stále oceňováno pro své umělecké kvality, a ne jako politické vyjádření. Je zajímavé, jak to vidí sami Izraelci a jak jejich umění vnímáme v Evropě. Každou narážku na válečné téma, motiv násilí a strachu zde vnímáme velmi intenzivně, zvláště pokud jde o soubor z Blízkého východu. Pro ně je to ale natolik součástí každodennosti, že těchto motivů používají s určitou samozřejmostí a nekladou na ně až takový důraz­… Nevím, zda je více deprimující situace, ve které žijí tam, či odtržení od reality, ve kterém žijeme tady.

Psáno z představení 24. června 2015, Hudební divadlo Karlín.

Last Work
Choreografie: Ohad Naharin
Light design: Avi Yona Bueno (Bambi) 
Design soundtracku a editace: Maxim Warratt
Původní hudba: Grischa Lichtenberger
Scéna: Zohar Shoef
Kostýmy: Eri Nakamura
Asistenti Ohada Naharina a Maxima Warratta: Ariel Cohen a Guy Shomroni
Doprovodná hudba: Few Mysteries Solved in a Year of Contact – Sagat, Club Life – Hysterics, Crusty Juice – MPIA3, Volume VIP – Monkey, Tantrum – Luminox
Produkce: Hila Razon
Trenér běhu: Mark Or