La Curva – Křivky a cesty Israela Galvána

La Curva (Israel Galván). Foto: Felix Vazquez.

Zásadně zaujímá jiné postavení v konkurenci skvělých umělců tradičního flamenca. A je to dost tvrdá konkurence, protože je stále hodně těch, kteří umí posunovat tradice španělského národního dědictví… Antonio Canales, Sara Baras, Mercedes Ruiz, Antonio El Pipa, vynikající Farruquito a jejich celé rodiny, které sólistům sekundují v tanci i ve zpěvu a hudbě.

Israel Galván se v něčem vymyká. Jeho cesta, jak sám říká, „je být a zůstat sám sebou“ za každých okolností a zůstat svobodný právě v dědictví jeho kořenů, flamencového jazyka, hledat nová témata, nový netradiční hudební doprovod.

Je to velmi citlivý umělec, tanečník, herec, charismatická osobnost. Mnoho let se zabýval tématem smrti, odchodu z našeho reálného bytí, proměny člověka a jeho existence, souvislostí návyku a historie v oblasti cante jondo, hlubinného vnitřního zpěvu a hlasového projevu, rytmů, dupů nohou – zapateado, tlesků – palmas, luskání a vysoce elegantních postojů, absolutního vytažení těla v dramatických souvislostech a situacích.

K jeho vrcholným dílům patří tituly Proměna (Metamorphosis) či Arena, v přímém sdělení smrti, koridy, boje člověka a býka, Konec zlatého věku (La Edad de Oro), nebo loňské kontroverzní představení Lo Real o cikánech, Romech a smrtící zášti, podobné holocaustu…

Ernest Hemingway nebo Karel Čapek, Francisco Goya či Pablo Picasso, ti všichni, kteří se tauromachií – studiemi koridy, života a smrti toreadorů – zaobírali, by na Galvána koukali s jistou nadsázkou. Vše již řečeno bylo, ale tvůrčí potenciál je věčný a opakovat a znovu studovat jedno a totéž téma je nutné.

Galván zrazuje svým způsobem svůj původ a tančí a dupe i zcela odlišnými způsoby. Vydupává ze země děsivá témata o depresi, nejistotách, existenci a smrti, snad autentičtěji a svobodněji než jeho konkurenti a předchůdci?

V repríze představení z roku 2010 s názvem La Curva (Křivka), vrcholné události letošního ročníku festivalu Tanec Praha, se především opírá o znamenitý hudební doprovod klavírní virtuosky a skladatelky Sylvie Courvoisier.

Spíše na jazz orientovaná pianistka nám připomíná ve svých i částečně improvizovaných pasážích slavné Kolínské koncerty Keitha Jarretta – pocitově, emocionálně silné téma. Je skutečně blízko vnímání reality Israela Galvána? A proč přítomnost jeho dlouholetých a blízkých spolupracovníků – zpěvačky syrového cante jonda Inés Bacán a staršího kolegy Santiaga José Jimenéze zvaného Bobote, který vytleskává rytmy palmas a sekunduje při drobných etudách. Prolínání stylu a jeho kombinací je nastaveno od začátku Galvánovy tvorby, ale nějak se tady i po hudební stránce míjí účinkem. Bohužel, přes veškerou úctu a respekt k tomuto výjimečnému tanečníkovi, musím vyjádřit zklamání. Připadá mi po těch několika letech vrcholového zapojení sice sebejistý, suverénní, ale také dost vyčerpaný.

Přes veškeré efekty inscenace jeho energie nevyzněla plnohodnotně. Naopak – bylo to průměrné sdělení, oproti dřívějším skvělým a výtečným vystoupením. Byť v dokonalé technice zapateada, technice rytmických dupů compásos i jeho rychlých gest a ostré gestiky střídané se zastaveným časem, klidem v neklidu, nesděluje Galván nic zvlášť výjimečného a nového. Jde o poněkud plytkou show po sobě jdoucích tanečních a hudebních výstupů. K zásadní komunikaci mezi ním a ostatními umělci nedochází. Snad kromě více méně nonverbálního napětí, kdy sedí u stolu. Je mi to líto, ale prýštící Galvánova energie zaniká, možná ve zbytečně velkém prostoru scény Hudebního divadla Karlín. Mimo velké koncertní křídlo a stolu, za kterým sedí, jsou na scéně jen spíše náhodně rozhozené části dekorací, jako ve skladišti. Galván rád hraje s pomyslným, imaginárním partnerem nebo rekvizitou. Tentokrát je to sklapovací dřevěná židle, kterou také využívá jakožto hudební nástroj.

Dekorace působí dost zastarale a nějak v nich, přes svou exkluzivitu, Israel Galván zaniká. Největší gradaci má scéna v závěru inscenace, kdy začne dupat zapateado i bez bot, na rozsypané bílé mouce (smíchané s magneziem), která práší a skýtá mnohé efekty. Tanečník si s ní hraje, vyhazuje ji. Obalí se v ní, doslova „omoučí“, takže posléze vypadá jako duch z jiné sféry. Možná jde opět o transformaci, převtělení.  

Psáno z představení 22. června 2016, Hudební divadlo Karlín, Praha.  

Tanec Praha – 28. ročník mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla

La Curva
Tvorba, choreografie a hudební režie: Israel Galván
Dramaturgie a režie: Txiki Berraondo
Hudba a klavír: Sylvie Courvoisier
Zpěv: Inés Bacán
Compás (rytmický doprovod): Bobote
Světelný design: Rubén Camacho
Premiéra: 2010