Kytice pro celou rodinu

Kytice. Foto: Martina Root.

Autor Lucie Hayashi

Dílem nás provází postava Básníka (Jiří Aster Srnec), jehož slova a myšlenky psané na pergamen se postupně zhmotňují na projekci i scéně, kde ožívají postavy i příběhy. Diváci jsou na Malé scéně usazeni ze tří stran jeviště, v sále není nikdy úplná tma, díky vypravěči je tak publikum přímým partnerem a posluchačem pochmurných pohádek. Zásluhou všeobecných principů, na nichž jsou příklady postaveny, ožívá poezie i v minimalistickém pojetí. K jejich vykreslení stačí výtvarníkovi Adamovi Valáškovi jen světlé podium v zadním plánu a posuvné dveře na kolečkách, jimiž aktéři manipulují po baletizolu. Tvoří pomyslný most mezi světem Erbena a jeho příběhy, mezi souší a podvodním královstvím, umí se proměnit v márnici i hrad. Vše ladí s historickým nábytkem odpovídajícím archaické češtině, znějící z reproduktoru. Postavy určují jen jednoduché kostýmy, béžové šaty či černé kalhoty, a několik jemných doplňků, jimiž se mění na panny, matky, umrlce či ženichy.

Šest tanečníků výpravnou formou ilustruje děj jednotlivých balad, které jsou abstrahovány na klíčové odstavce recitovaného textu a dramatické hudební plochy Dvořákových opusů. Zdůrazněno je znázornění vypjatých emocí bez nutnosti afektované pantomimy – jeviště je tedy plné vysokých skoků, zvedaček, dramatických póz, dynamických piruet. Choreograf se každopádně nebál nechat své interprety zaplnit prostor vírem tance. Mohli tak předvést svůj um stejnou měrou technicky i herecky.

Velká zodpovědnost ležela na bedrech Panny (Abigail Jayne Baker), u níž byla v baladách potlačena vina a trest (ve Vodníkovi), ale stala se symbolem smíření a spasení (Svatební košile, Zlatý kolovrat). Adekvátní herecký projev dokázala udržet po celou dobu inscenace. Mužský princip a předmět ženské touhy a sváru ztvárnil s noblesou a jistotou Gaetan Pires (Milenec ve Svatební košili, Král ve Zlatém kolovratu). Větší přesvědčivost by neškodila Lýdii Švojgerové v náročné roli Matky, jejíž bezmezná láska způsobí zlo, za něž je krutě potrestána (Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat). Těžká charakterní role Vodníka připadla Justinu Rimkemu, v němž, zdá se, dřímá potenciál, který by mohl v dalších reprízách rozehrát a odvážně si podmanit celou scénu. S lehkostí a nadhledem tančila Zlou sestru Sara Aurora Antikainen, osvěžující byl rovněž projev Michala Lennera coby Umrlce či Pacholete. Celá šestice se ale střídala také v dalších sborových partech. Pires a Antikainen si spolu zatančili i dvouhlavou a čtyřnohou Polednici. Soubor každopádně předvedl po prázdninách skvělou formu, i když při pohledu na obsazení je zřejmé, že čeští tanečníci tvoří v našich souborech stále menší část. Snad na oplátku září někde za hranicemi…

Plzeňská Kytice mě nejvíce překvapila svou soudržností navzdory radikální zkratce. Postrádala sice svou typickou krutost, důsledky jednání mnohdy neilustrovala ani nepitvala, ale nechala bez zbytečných akcentů odříkat pouze recitátorovi. Přestože jsem měla někdy pocit, že to už není ten Erben, jak ho známe a z něhož mrazí, je nasnadě, že právě v této formě je alespoň dětem a mládeži přístupný. Poprvé jsem viděla morbidní Zlatý kolovrat zpracovaný komicky a s nadsázkou, za což jsem byla režisérce opravdu vděčná.

Richard Ševčík předvedl funkční choreografii, která preferovala výpověď nad novátorstvím, přesto nenudila a nenásilně doplňovala celek svou poezií. Tvůrčí příležitosti sólistovi sluší a hodí se do sbírky zkušeností. Doufejme, že míří výše a neustrne jen v řemeslném „vyplňování hudby“. První baletní premiéra sezony, určená širšímu a mladšímu publiku, ji každopádně odstartovala se ctí.

Psáno z premiéry 7. září 2019, Malá scéna DJKT Plzeň.

Kytice
Režie: Irena Žantovská
Choreografie: Richard Ševčík
Hudba: Antonín Dvořák
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Projekce: Jakub Mareš
Light design: Richard Ševčík
Hudební aranžmá: Matouš Pilný
Premiéra: 7. 9. 2019