Kvint et Sense – Roztančené vibrace

Kvint et Sense (Lucia Kašiarová, Renan Martins de Oliveira, Peter Šavel). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Daniela Machová

Na poměry našeho současného tance docela podrobná anotace v programu přibližuje záměry pětičlenného autorského týmu: použít těla tanečníků jako prostředků pro manifestaci všech vibrací, které nás obklopují. Inspirovat se titěrnými životními zkušenostmi jedinců i momenty kolektivního vědomí. Vyjádřit pohybem vibrace sálající z hudby, publika, prostoru, z plynutí času… Vskutku ambiciózní a nelehký úkol pro tanečníka i zkouška vnímavosti, trpělivosti a otevřené mysli publika.

Elektroakustická hudba z dílny skladatele Tomáše Vtípila v tomto případě není jen doprovodným elementem. Zcela zásadně formuje a ovlivňuje dění. Atmosféra a intenzita zvuků, vzruchů, křiku, zpěvu a pokřivených tónů saxofonu či houslí dává jasné vodítko pětici interpretů. Ti svá těla rozvibrovávají v průběhu díla ve vymezených úsecích, přičemž převažují spíše sólové výstupy, jimž ostatní pouze přihlížejí, či se pohybují tak, aby na sebe nestrhávali pozornost. Každý z tanečníků vnáší zcela jinou energii a pohybovou kvalitu. Ne všem je vytyčen stejný časový prostor. Z žen dominuje Lucia Kašiarová, její gesta a pohyby jsou většinou silové, urputné, neústupné až bojovné. Tělo jako by reagovalo na zvuky spíše intuitivně, podvědomě. Peter Šavel je v kontrastu k ní naopak velmi vláčný, jemný, se zvlněnými pohyby, rozmáchlá gesta paží měkká. Jindy výtečná tanečnice Martina Hajdyla Lacová se v tomto kusu spíše ztrácí v méně výrazných epizodkách a duetech s Peterem Šavelem, jež evokují jednotlivé etapy zrodu nového života. Renan Martins de Oliveira představuje většinou klidný až meditativní element, jeho úsporné pohyby rukou, místy se dotýkajících očí, odkazují zřejmě ke snaze naladit se na vibrace diváků zmiňované v anotaci. Úloha Evy Priečkové (alternace Terezy Ondrové) je bohužel zcela minoritní, působí, jako by byla mnohdy spíše do počtu.

Reflexe vibrující hmoty se odráží především na tělesných pohybech, obličeje tanečníků se v mnohdy nečekaných chvílích zkroutí i do různých grimas, z úst se ozývá křik, výkřik, zpěv. Pulsující těla připomínají tu šelmy, tu lidoopy, drezúru koní či kopulační pohyby a porod. Nejpůsobivější moment nastane, když se všichni zformují na jednu hromadu sunoucí se prostorem. Pletence těl a končetin se přelévají, chtějí se oddělit a zároveň zůstat pohromadě, zakrývají se obdélníky žluté umělohmotné plachty, jež byly vyskládané na podlaze.

Velký jednolitý kus žluté plachty je pak následně přesunut a poslouží jako azyl Peteru Šavelovi, smysl tohoto konání mi však uniká. Co měla vyjadřovat další leskle duhová plachta ukrytá pod původní žlutou? Stinnou stránkou inscenace jsou pak kostýmy, které příliš nesouvisejí s tématem, naopak působí jako nesourodé úlovky ze dna skříně a úbory na fitness aktivity.

Samotné vyústění díla je velkým překvapením. Tanečníci jako planety krouží různou rychlostí po svých drahách. Jejich konání vyvolává pocit řádu, uklidnění, úlevy, lehkosti. V sále se stmívá, hudba plyne dál… Kvint et Sense se proměňuje v ohlušující meditaci, kdy je divák ponechán ve tmě napospas svým myšlenkám a má neomezený čas vstřebat a analyzovat viděné. Klaněčka se nekoná, tanečníci se vytratí, je zcela na vůli diváka, jak dlouho chce prodlévat v potemnělém sále stále ještě za zvuků hudby.

Kvint et Sense není jednoduchým šálkem čaje. Vyžaduje naladění se na stejnou vlnu. Tanečníci jsou však příliš často ponořeni do sebe, místy téměř v transu. Škoda, že divák zůstává na druhém břehu, jako nestranný pozorovatel, aniž by byl děním rozvibrován.

Psáno z představení ze dne 10. září 2019, Studio Alta.

Kvint et Sense
Vytvořili a účinkují: Martina Hajdyla Lacová, Tereza Ondrová / Eva Priečková, Lucia Kašiarová, Renan Martins de Oliveira, Peter Šavel
Hudba: Tomáš Vtípil a kol.
Světelný design: Zuzana Režná
Premiéra: 10. 9. 2019