Uskupení Spitfire company není nutné dlouze představovat. Za více než čtyři roky své existence se etablovalo mezi špičku současného experimentálního fyzického a tanečního divadla, což dokládají i mnohočetná ocenění z domova i ze zahraničí. Již od roku 2009 pořádá soubor každoročně přehlídku své dosavadní tvorby v paláci Akropolis. Letos se zde Spitfire festival konal od 12. do 15. května, poté se pod názvem Spitfire profil přesunul do Experimentálního prostoru Roxy/NoD.
Kromě repríz úspěšných titulů (Nedotknutelní, 13.měsíc/Requiem za Bruna Schulze a One Step Before the Fall) mohli diváci zhlédnout zbrusu nový kus s názvem Krevety à la Indigo.
Jak už to u experimentální tvorby bývá, nikdy si jako divák nemůžete být jisti tím, co přijde. Já jsem se třeba ocitla, ani nevím jak, na jevišti a celé představení jsem sledovala zpoza stolku oděná do pánského saka. Kromě hlubokého zážitku mi byla naservírována i sklenka lahodného bílého vína. Pohled z jeviště má jisté výhody i svá úskalí. Bezprostřední blízkost znásobuje prožitek, ale zároveň umožňuje nahlédnout „do kuchyně“. Přítomnost na scéně vás také nenechá ani na okamžik v klidu, nikdy totiž nevíte, zda nebudete vytaženi z modu pasivního diváka a zapojeni do dění.
Prostředí, které mělo vzbuzovat dojem kavárny, navozovaly nejen rozprostřené stoly a židle, ale i číšník Robert Janč, který dbal na spokojenost zákazníků a pořádek v lokále. Intimní atmosféru dotvářel zvuk bandoneonu a impozantní hlas Cecile da Costy. Zkrátka ideální podmínky pro odhalování příběhů a světonázorů hlavních protagonistek Markéty Vacovské, Jindřišky Křivánkové, Terezy Havlíčkové a Patricie Porákové, které si propůjčily jména surrealistických umělkyň (Maya Deren, Toyen, Elizabeth Lee a Joyce Mansour). Tématika: Láska, chtíč, utrpení, ponížení, pochroumaná sebeúcta, znovunabytá hrdost, ale hlavně svoboda a KREVETY. Tito drobní korýši se zjevovali v náznacích všude – v pohybových sekvencích, v mluveném slovu i jako ozdoba klobouku zpěvačky, která byla slavnostně přinesena na podnosu, aby byla následně naštěstí neúspěšně naservírována. Co může mít společného žena s krevetou? Snad zranitelnost, oloupání krevet jako narušení ochranného krunýře, který brání ženskou duši. A že ženy svou duši odhalily! Ať už monology či pohybem. Do ticha či v rytmu tanga. S pohybovými prvky tohoto argentinského tance si interpretky pohrávaly spíše volně dle svého naturelu. Choreografie a režijní provedení nechalo vyniknout každé z nich. Dominantním tanečním momentem díla byl netradiční tango duet v podání živelné Patricie Porákové a Roberta Janče, který v souladu s myšlenkou díla nebyl partnerem, který vede, ale spíše stojanem, o který se Patricie Poráková, dle potřeby, opírala a na nějž se věšela. Jako největší bojovnice za svobodu krevet tak byla pravým opakem k submisivní Deren (Markéta Vacovská), jejíž vrcholná scéna s erotickým nádechem se odehrávala se zadnicí ponořenou v míse plné ledového salátu. Požitek vystřídalo vystřízlivění, respektive utonutí pramenící z naivity. V dalším sledu si tanečnice nasadily kukly. Jednotlivé scény byly jako dílky skládačky, které někdo rozsypal. Byly v duchu surrealismu plné emocí, myšlenek a nabízely mnohé interpretace. V době, kdy tak trochu předpokládáte, že se představení chýlí ke konci, se najednou tanečnice objeví v barevných kostýmech bez podpatků a tváří se jako by nic. „Mysleli jste si snad, že jsme blázni?“, ptají se publika. To si v tu chvíli začínáte myslet o Robertu Jančovi, který se v podpatcích snaží zabavit publikum záměrně trapným a nevydařeným humorem. Závěrečných scén možná ani nebylo třeba. Trochu ubírají dílu na síle. I přesto patří Krevety à la Indigo k dílům, které byste měli zažít na vlastní kůži, ať už z hlediště či jeviště. Rozhodně to stojí za to.
Recenze je psána z reprízy ze dne 13. května 2013, palác Akropolis.
Režie: Miřenka ČechováChoreografie: Sharna Fabiano a kol.
Scénář: Petr Boháč
Hudba: Cécile Da Costa, Mathieu Gautron, Matouš Hekela
Zpěv: Cécile Da Costa
Hrají: Markéta Vacovská, Jindřiška Křivánková, Patricie
Poráková, Tereza Havlíčková a Robert Janč
Scéna: Barbara Wojtkowiak
Kostýmy: Petra Vlachynská
Lightdesign: Martin Špetlík
Animace: Miřenka Čechová a Jiří Matoušek
Produkce: Aneta Kafková
Foto: Martin Mařák
Grafický design: Eva Chudemelová
Ve spolupráci s Palácem Akropolis a rezidenčním programem Schloss Bröllin.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu