Křehce introspektivní večer Aliny Cojocaru

Marguerite a Armand (A. Cojocaru, J. Kobborg). Foto: Andrej Uspenski.

Autor Zuzana Rafajová

Alina Cojocaru, drobounká tanečnice z Rumunska, na baletním nebi zazářila poprvé ve svých necelých sedmnácti letech na světoznámé baletní soutěži Prix de Lausanne. Zde vyhrála roční stáž na britské Royal Ballet School, po níž jí byl nabídnut kontrakt ve sboru Královského baletu v Covent Garden. Cojocaru však odešla zpět na Ukrajinu, kde od devíti let studovala, aby zde získala rovnou smlouvu první sólistky. Po roce se však vrátila do Londýna, který se následně po celou její kariéru stal jejím domovem. Do roku 2013 byla první sólistkou v Covent Garden, poté přesídlila na stejnou pozici do Anglického národního baletu, současně působí jako stálý host a múza Johna Neumeiera v Hamburku (na tělo jí vytvořil hlavní ženské role v baletech Liliom na motivy románu F. Molnára a The Glass Menagerie T. Williamse).

Pro londýnské publikum si Cojocaru připravila pečlivě vybranou uměleckou kompozici kombinující hudbu, tanec i film, dávající možnost nahlédnout pod povrch primárního i do hlubin vlastní duše. Večer otevřel hudební výstup Charlieho Siema a Margarity Balanas, jejichž barokně krystalicky čistá Passacaglia pro housle a violoncello G. F. Händela ve svěží úpravě norského skladatele přelomu 19. a 20. století J. Halvorsena navodila atmosféru a naznačila, co bude klíčovým motivem složeného představení – kontakt, mezilidská výměna, dialog, intimita, hloubka psychického souznění i humor.

První polovina večera patřila kratším choreografiím současných tvůrců, které svou rozdílností ukazovaly odlišné aspekty hlavní aktérky, současně je však spojovala niternost, s jakou k nim tanečnice přistoupila a jak osobně každá z nich působila. Třídílné trio Journey aktuálně mezi baletními umělci velmi oblíbeného a vyhledávaného mladého choreografa Juliana Nunese, jenž spolu s Cojocaru a Dominicem Harrisonem vystoupil rovněž jako tanečník, kromě setkání a míjení lidských cest nejvýrazněji pracovalo s mimořádnou plasticitou těla tanečnice, působící přirozeně i v těch nejpropletenějších kombinacích a měkce odvinutých hyperextenzích končetin. Les Lutins Johana Kobborga, vytvořeného pro Cojocaru, Sergeje Polunina, Stevena McRae a houslistu Ch. Siema v roce 2009, plnili funkci pobaveného, technicky náročného, ale nepodbízivého rozpustilého bonbonku, v němž se dva tanečníci (vynikající Marcelino Sambé a Takahiro Tamagawa) nejprve virtuózně štengrují mezi sebou a následně bojují o přízeň objevivší se uličnice, aby tato v závěru dala srdce houslistovi doprovázejícímu celou taškařici.

Choreografie od sebe oddělovaly dva krátké vizuální dokumenty Kima Brandstrupa – výňatek z obsáhlejšího díla Faces, v němž se režisér podrobně a pečlivě věnoval drobnokresbě mimiky a gestům tří tanečních osobností (vedle Cojocaru si vybral Zenaidu Yanowsky a Carlose Acostu). Úryvek v neodpouštějícím přiblížení zachycoval každý záchvěv svalu v obličeji, každý odstín měnícího se pohledu, každý nádech, výdech, těknutí víček, mikroskopické detaily, jež na jevišti často uniknou, přesto v případě vyzrálého interpreta mají sílu změnit úplně vše a nechat diváka nahlédnout nejen do nitra postavy, ale rovněž umělce samotného, podporujíce nekonečnou intimitu okamžiku. Tu do ještě dalších směrů rozehrál snímek Kiev, v němž se Alina Cojocaru vrací do staré baletní školy uprostřed Ukrajiny pod dohled svých bývalých pedagogů. Jemná dojemnost, prostupující i díky minimalistické, jemně se vlnící hudbě A. Pärta každou zobrazovanou vteřinou, se mísila s nesmírnou, svíravou melancholií ukazující jednak nekonečnou pokoru, oddanost a lásku tanečnice k pedagogům i tanci samotnému, jednak pomíjivost, prchavost a konečnost předávaného umění.

Slzy do očí vháněla i úvodní Reminiscence vytvořená Timem Rushtonem pro Cojocaru a Johana Kobborga, dlouholeté jevištní i životní partnery, kteří byli za svého angažmá v Královském baletu považováni za jeden z nejprominentnějších párů taneční scény. Neokázalý, na první pohled skoro obyčejný duet stavějící na maličkostech, gestech, jemných dotecích, byl křehkým vyznáním, milostným dopisem, důkazem jedinečného spojení dvou výjimečných osobností, vzájemné důvěry, porozumění a oddanosti. Nutil vás usmívat se, přesto chvílemi bolel, měla-li se jeho cesta nevyhnutelně naplnit.

Druhou polovinu večera zaujímal jednoaktový balet Fredericka Ashtona Marguerite and Armand vytvořený v šedesátých letech pro hvězdný pár Margot Fonteyn – Rudolf Nurejev. Choreografie vycházející ze slavného románu A. Dumase ml. Dáma s kaméliemi už v dnešní době přece jen vykazuje známky zašlosti a přežitosti, některé výstupy stěží plně korespondují s potřebnými zobrazovanými emocemi a mohou působit buď odtažitě, nebo až přespříliš expresivně a exaltovaně. Jenomže Alina Cojocaru je neobyčejnou interpretkou, jež dovede být na jevišti nepopsatelným způsobem uvěřitelnou a pravdivou, jejíž do posledních atomů vycizelovaný, tou nejčistší přirozeností oplývající herecký projev nepřipouští jakékoli pochyby a vám jako divákovi nezbývá nic jiného než jí věřit úplně vše. Její mistrovství vytáhlo k co nejlepšímu výkonu i mladého Armanda Francesca Gabriela Frolu a ústřední dvojici doplňoval neskutečně charismatický pan Duval v Kobborgově podání, v němž tanečník prokázal, že doopravdy velcí interpreti nepotřebují excesivní choreografii plnou náročných skoků a násobných piruet, aby bez diskuzí ovládli jevištní prostor do posledního koutu a donutili diváka sledovat každou drobnost hereckého projevu.

Benefice stavějící na jednom jméně se velice jednoduše mohou zvrhnout v prostou exhibici a prvoplánovou, ve výsledku poněkud egoistickou oslavu. Alina Cojocaru však, jakkoli byla přítomna na jevišti v každém uvedeném kusu, nesklouzla k sebestřednému self-promu. Celý večer byl stejný jako ona (anebo minimálně její obrázek, jenž kolem sebe nenásilně tvoří) – křehký, niterný, opravdový. Každé vybrané dílo bylo upřímnou výpovědí, mělo svou osobní hodnotu, svůj důvod, do každého byl vložen kus vnitřního „já“ umělkyně, jež je po právu považována za jednu z největších tanečních osobností nejen své generace.

Psáno z představení 23. února 2020, Sadler’s Wells, Londýn.

Alina at Sadler’s Wells

Passacaglia pro housle a violoncello
Hudba: Georg Friedrich Händel, aranžmá Johan Halvorsen
Housle: Charlie Siem
Violoncello: Margarita Balanas

Reminiscence
Choreografie: Tim Rushton
Hudba: Arvo Pärt
Klavír: Sasha Grynyuk
Violoncello: Margarita Balanas

Faces (úryvek)
Režie: Kim Brandstrup
Hudba: François Couperin

Journey
Choreografie: Juliano Nunes
Hudba: Luke Howard

Kiev
Režie: Kim Brandstrup
Hudba: Arvo Pärt

Les Lutins
Choreografie: Johan Kobborg
Hudba: Henryk Wieniawski, Antonio Bazzini
Kostýmy: Natalia Stewart
Housle: Charlie Siem
Klavír: Sasha Grynyuk
Premiéra: 14. 5. 2009

Marguerite and Armand
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: Franz Liszt
Klavír: Sasha Grynyuk
Scéna a kostýmy: Cecil Beaton
Světla: Johan B Read
Premiéra: 12. 3. 1963