Královna víl / Fairy Queen – Fyzické ataky bez emocí

Královna víl (420PEOPLE a Zabelov Group). Foto: Michal Hančovský

Autor Lucie Dercsényi

Ve své poslední produkci Královna víl / Fairy Queen Kuneš vychází z osobní zkušenosti – odloučenosti od své dcery, která žije v Japonsku. Měl v úmyslu ji transformovat do obecnějších, filozofujících úvah upřesněných v programové brožuře, kdy hledal odpovědi na otázky: „Jak funguje láska, které stojí v cestě tisíce kilometrů? Jak pevné pouto musí mezi námi být, abychom toho druhého neztratili, i když jsme už tak dlouho necítili jeho vůni, nedrželi ho za ruku a ani se nemohli schovat do jeho náruče?“ Aby se s tímto tématem ztotožnili i interpreti, dostali hned na počátku od Václava Kuneše úkol: museli přinést text, téma, jak vnímají bezmeznou lásku. Proto jsou tanečníci uvedeni též jako spoluautoři choreografie. Snad každý má zkušenost o odloučenosti od milované osoby, a tak by také neměl být problém porozumět v projektu předkládaným sdělením. Jak se ovšem ukázalo, v tomto případě to jde velmi ztuha.

Hlučné perkuse

Uprostřed prostoru Divadla NoD stojí tanečnice navlečená v černém saku zavěšeném na mnoha červených provázcích. Její tělo se svíjí za zvuku telefonního vyzvánění, na něž nikdo neodpovídá. Na horní plošině jednopatrové kovové konstrukce sedí dva hudebníci kapely Zabelov Group (Jan Šikl, Roman Zabelov), doprovázející tanečníky při jejich fyzických eskapádách. Hudební produkce je dosti hlučná, využívá hru na trumpetu, akordeon a hlavně bicí. A tak sama o sobě potlačuje a doslova ubíjí subtilnější emoční zážitek.

Postupně se představuje i zbývající čtveřice tanečníků. Máme sice před sebou dvě ženy a tři muže, ale jejich fyzický atak je zcela identický. Křehké ženy vystupují stejně razantně jako trojice tanečníků. Jsou si rovnocennými partnery, žádné genderové rozdíly. Tanečnice prostě musí unést váhu i jistou agresi svých partnerů, kteří zase podléhají jemnějším vibracím druhého pohlaví. Taneční dění nabírá na rychlosti, žene se freneticky vpřed, jeden z tanečníků zběsile točí červeným provazem.

Vlevo nad scénou visí velké bílé sluchátko – odkaz na telefonní hovory, které jsou zde citovány. Z těchto fragmentů se dozvídáme, že holčička dožadující se hovoru (v angličtině) je smutná; volaný je v Bruselu či jinde na cestách a ozve se jí jindy, až bude na skypu. Jde o jeho princezničku, jak ji oslovuje do sluchátka tanečnice Sabine Groenendijk.

Radikální řezy

Na přeskáčku se citují dny v týdnu: „Tuesday, Wednesday, Friday…“ se nesou éterem a několikrát po sobě se opakují jako paralela běhu času. Tanečníci nabíhají na plochu, pomalu klesají na zem, vzápětí se vzpínají vzhůru, v choreografii dominují rychlé změny těžiště. Ve svém sólu si Vojtěch Rak užívá jak výrazné expanze, tak zpomaleného klesání na zem, kdy se opírá na podlaze jen o loket. Když pak tančí s Adamem Sojkou a Alexandrem Volným, zase do sebe náruživě naráží, jsou jako bojovníci hledající hranice svých těl stejně jako posléze dvě tanečnice. Muži však na rozdíl od nich přidávají slovní proklamace typu: „Kašpárek je červený. Kašpárek je pod stolem. Kašpárek zná dějiny. V hlavě má piliny…“ – a podobné „provokativní“ hlášky.

O vzájemné vyvažování jde v případě duetu, kdy jsou partneři (Zuzana Herényiová a Adam Sojka) k sobě připoutáni červenými lanky, která mají ovázána kolem zápěstí. Na ně se zavěšují, přitahují se a hledají vyvážení svých tělesných výpadů. Soustředí se na provedení náročných akcí, není čas na vydechnutí, natož na spočinutí ženy v láskyplném objetí muže. Vidíme pohrávání si s rukama, do nichž narážejí čela tanečníků, švihy a volné pády končetin, kdy z tanečníků jsou bezvládné loutky. Vše splývá v mihotavé víření tanečníků, kdy nejde o přesnou, esteticky vymezenou formu, ale o rázné tělesné ataky, kterými účinkující nemilosrdně prorážejí prostor kolem sebe. Pohybová textura má shodnou kulminaci a vzhledem k hodinové délce produkce působí monotónně.

V závěru slyšíme šeptání („Co vidíš? Oceán…“), během něhož se tanečníci pohupují ve středu jeviště, vlní pažemi nad hlavou. Znenadání černé sako vyletí nahoru, spouští se a Sabine Groenendijk uléhá na zem; ostatní ji pomáhají obléci a jemně se jí dotýkají. Je konec.

Přestože Václav Kuneš chtěl rozvést téma bezmezné lásky, tedy stav spojený s rozličnými emocemi, v tanci samém v podstatě žádné neulpívají. Pohybová kompozice vyznívá jako planá tvůrčí kalkulace bez postřehnutelně předaných pocitových stavů. Lze vnímat výjimečnou fyzickou zdatnost a sehranost pětice tanečníků, kteří se vezou na stejné energetické, euforické vlně, kterou pohyb sám o sobě přináší, když se radikálně zasekává do prostoru.

Bezmeznou lásku, lásku rodiče a dítěte, o nichž tu měla být řeč, jsem však v Královně víl nenašla a není ani jasné, jakými myšlenkovými oklikami se došlo k názvu. Během sledování této produkce jsem pociťovala intenzivní obsahovou prázdnotu, frustraci a autentický závan cigaretového kouře z kavárny nacházející se v přímé blízkosti Experimentálního prostoru NoD. (A po představení jsem dostala nutkavou chuť a potřebu podívat se na duet Desdemony s Othellem od Johna Neumeiera – v několika minutách je tu totiž vyřčeno beze slov o lásce vše… Odkaz ZDE.)  

Psáno z premiéry 9. března 2017, Divadlo NoD.  

Královna víl / Fairy Queen
Choreografie: Václav Kuneš a tanečníci (Zuzana Herényiová, Sabine Groenendijk, Šárka Bočková, Vojtěch Rak, Adam Sojka, Alexandr Volný)
Hudba: Zabelov Group
Kostýmy: Olo Křížová
Dramaturgická asistence: Natálie Preslová
Light design: Jan Mlčoch
Premiéra 9. března 2017