V úterý 9. října odhalil soubor Tango Seducción pražským divákům jedinečné kouzlo nesmrtelného tance tanga, jež bylo hlavním tématem i jazykem celého večera. Tradiční prvky argentinského tanga obohacovaly originální nápady choreografa a zakladatele souboru Gustava Russo, pro kterého se tango stalo nekonečnou studnicí inspirace. Za živého i reprodukovaného hudebního doprovodu v neutuchajícím rytmu tanga jej představil v nesčetných podobách. Párové tance střídaly skupinové formace i sólové výstupy, divoké prostředí baru ponurou atmosféru tanečního sálu či milostná vyznání. Kontrasty se táhly celou taneční show: zdánlivě propojené taneční scény naznačující jakýsi „děj“ celého představení byly rozsekány výstupy jednotlivých párů, takže precizní divadelní pojetí některých výstupů zaniklo ve sportovně laděných exhibicích, ve kterých bohužel tanečníci ztráceli výraz. Citlivé a vydařené choreografické zpracování emocí a charakterů tak střídaly čistě technické a efektní prvky, při nichž tváře tanečníků jasně odrážely jejich náročnost. Že by baletní féerie v rytmu tanga? Významné kontrasty vznikaly také dosti rozdílnými interpretačními výkony, díky nimž soubor působil ve skupinových tancích nesourodě a nejednotně, nemluvě o značně kolísavém technickém zvládnutí jednotlivých pasáží.
Celý večer tak trochu vyzněl jako pestrobarevný dort pejska a kočičky – smíchán z velmi odlišných, náladou, délkou, hudbou, kvalitou, scénou, zpracováním a samozřejmě i kostýmy se lišících kousků, sešitých dohromady podle scénáře převleků a odpočinků. Alespoň si mohl každý divák přijít na to své a všichni milovníci tance a tanga odcházeli uspokojeni a upřímně nadšeni.
Přesto je škoda, že soubor takového zdařilého choreografa a výjimečného potenciálu připustí, aby se do jejich show dostaly nudné, zdlouhavé a technicky nezvládnuté pasáže, které značně snížily celkový dojem večera a zastiňovaly obdivuhodné taneční výkony, jimž diváci spontánně aplaudovali. Profesionalitě ubrala také zrádnost jevištní techniky, třesoucí se ruka a zřejmě i zrak osvětlovače a apatie zvukaře, způsobené snad příliš krátkou zkušební dobou. Inscenaci viditelně chyběla kromě tančícího choreografa také pádná ruka režiséra a s ní efektivnější využití opravdu cenného materiálu, který soubor nabízí. Pak bychom možná mohli nazvat Tango Seducción argentinskou podobou Lord of the Dance.
Celý večer tak trochu vyzněl jako pestrobarevný dort pejska a kočičky – smíchán z velmi odlišných, náladou, délkou, hudbou, kvalitou, scénou, zpracováním a samozřejmě i kostýmy se lišících kousků, sešitých dohromady podle scénáře převleků a odpočinků. Alespoň si mohl každý divák přijít na to své a všichni milovníci tance a tanga odcházeli uspokojeni a upřímně nadšeni.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace