Kontrasty – Velká gesta, detaily i muzikál

Kontrasty - Obliviously aware (NdB). Foto: Kristýna Housková.

Večer nazvaný Kontrasty plně dostál svému názvu, jednotlivé choreografie jsou vedle sebe poskládány bez sebemenší podobnosti či provázanosti. V pohybovém vyjádření, tématu i hudbě opravdu působí kontrastně. Jediným spojovacím článkem je autorství jednotlivých kusů, za nimiž stojí členové baletního souboru brněnského Národního divadla. Všichni tři tvůrci již za sebou mají předchozí choreografické zkušenosti, ať už z nejrůznějších soutěží, nebo z participace na předešlých tanečních večerech pod názvem Choreografický ateliér.

Odlehčená hříčka Markéty Habalové nás přenesla o několik desítek let zpět, daleko přes oceán, do doby gentlemanů v oblecích a za slávou George Gershwina. Úsměvnou moralitu o ženském šarmu, jenž vás může přivést do nesnází, nazvala autorka dle zvolené skladby Rhapsody in Blue. Choreografie je určena pro milovníky klasicky pojatého tanečního představení, uhlazená kompozice s vtípky připomíná muzikálovou produkci. Ničím nepřečnívá, ničím neprovokuje, pohybově příliš neexperimentuje. Naivní příběh je dokreslován hereckou akcí. Taneční styl se věrně drží moderního tance a není zde patrný vliv současných tanečních principů. Kostýmy věrně dokreslují předválečnou dobu – kalhoty, košile a vesty, které vůbec nepřipomínají taneční oděv. Saka a kabáty se stávají rekvizitami. Vše laděné do šedivé a podtržené modrým svícením vzbuzuje zasněnou atmosféru, kterou přerušují jen červené šaty Ilarie Ghironi. Celek působí kompaktně. Běžného a nenáročného diváka jistě potěší a v lecčem i pobaví.

Mnohem výraznějším počinem byla choreografie druhá, Obliviously Aware Dana Datcua. V ní se autor věnuje aktuálním tématům a spojuje je se současnou hudbou Philipa Glasse i s novými principy v pohybu. Téma individuálního vnímání lidské krásy uchopil citlivě, takže jeho pojetí nechává prostor pro individuální dojmy a pocity.

Nebojí se experimentovat a pokrýt jeviště igelitem či ukotvit tanečnici na jevišti a pohybově ji omezit. Byl to jeden z nejsilnějších momentů večera. V pohybovém repertoáru vychází i z techniky floor work, kdy tanečníci plně využívají podlahu jako partnera. Používá nejrůznějších skluzů vedených až do převrácených poloh přecházejících z jedné figury do druhé neuvěřitelně plynně. Využití podlahy jako kluzké plochy evokovalo krasobruslařskou ladnost. Struktura choreografie zachovává skupinovou část, duety a pas de trois.

Datcu se nebojí ani experimentování se sólovými výstupy předváděnými paralelně vedle sebe. Postupně se tanečníci opět setkávají v synchronním pohybu, což dodává celému kusu dynamičnost a živelnost. V tanci využívá netradičních prvků a nevídané práce s tělem, choreografie je naprosto oproštěna od prázdných velkolepých gest, které se objevují v obou dalších částech večera.

Datcu využívá i hru se světlem, nasvícení se v průběhu tance mění, zaměřuje se na detail i celek. Dvě ze světel jsou dokonce ovládána samotnými tanečníky na scéně. Přestože se kus dotýká módních výstřelků, byl Datcu v kostýmech umírněný, muže sice oblékl do sukně a zabělil jim tváře, vše ale zůstalo v decentním ladění bez radikálnějších experimentů.

Večer uzavírala miniatura Jana Fouska, poprvé uvedená v roce 2014. Tentokrát se ale obnovená premiéra kusu Lidice trefila přímo do data vzpomínkového dne (10. června 1942 vypálení obce Lidice).

V díle se střídají konkrétní charaktery s postavami neurčitého rysu. Celý kus spouští statické sousoší tanečníků, které je křečovitě rozhýbáváno třasem. Krizové momenty kusu nastaly ve chvíli, kdy se autor pokusil ukázat nám idylu české vesnice a následně i vpád agresorů. Tanec lehce sklouzl k patetismu, jejž podtrhly i záznamy z filmu. Filmové záběry byly na škodu celé choreografii, neboť promítané momenty mohly vyznít mnohem silněji v pohybovém vyjádření. Vyprávěný příběh historické události byl střídán vzpomínkami na konkrétní místa a osoby, ve kterých opět ožila silná výpověď o smutku.

Až naivní doslovnosti napomáhaly kostýmy, které jednou byly dobovým vesnickým oděvem, podruhé šedivou řízou neurčitého času. Zajímavým detailem se stal i „popel“, kterým se postupně zaplnila scéna i byla pokryta těla tanečníků, přičemž jeho víření vytvářelo zastřenou a melancholickou atmosféru.

Kontrasty jsou spíše odlehčeným večerem závěru sezony, nejsou nikterak výrazným dramaturgickým počinem a po dvou výrazných premiérách v ní lehce zanikají.  

Psáno z premiéry 10. června 2016, ND Brno, Reduta.

Kontrasty

Rhapsody in Blue
Choreografie, scéna a kostýmy: Markéta Habalová
Hudba: George Gershwin
Premiéra: 10. června 2016  

Obliviously Aware
Choreografie a scéna: Dan Datcu
Hudba: Philip Glass a Petr Duchalík
Kostýmy: Dan Datcu a Michaela Savovová
Premiéra: 10. června 2016  

Lidice
Choreografie, scéna a kostýmy: Jan Fousek
Hudba: Michal Hrůza, Michael Kamen a BrunuhVille
Videoprojekce: Pavel Kolář
Premiéra: 18. listopadu 2014