Klasika z Covent Garden

Natalia Osipova. Foto: Alice Pennefather.

Autor Lucie Dercsényi

Labutí jezero je od své petrohradské premiéry v roce 1895 magnetem pro diváky. I uváděná londýnská inscenace v Covent Garden vychází z původní choreografie Maria Petipy a Lva Ivanova, Dowell ponechává i postavu princova přítele Benna, jenž se v mnoha jiných nastudováních neobjevuje. 

Anthony Dowell (nar. 1943) patří k legendárním tanečníkům Královského baletu, jehož školou také prošel. V letech 1986–2001 působil jako umělecký ředitel souboru a jeho první produkcí, kterou s tanečníky Královského baletu představil, bylo právě Labutí jezero, na jehož nastudování v živých vstupech s Darcey Bussellovou zavzpomínali bývalí první sólisté Cynthia Harvey a Jonathan Cope. U nás Dowellovy produkce nejsou známé, a tak milovníci klasických baletů měli jedinečnou možnost vidět jeho verzi Labutího jezera, ikonického díla konce 19. století. Klasická taneční technika v něm byla představena se všemi svými rafinovanostmi a detaily, které k tomuto baletu náleží.

Původní syžet je zasazen do doby, kdy žil Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893), proto také scénické návrhy evokují dobu druhé poloviny 19. století, jak vysvětlil Dowell nad šálkem čaje s Darcey Bussellovou během jedné půlhodinové přestávky. Výprava Yolandy Sonnabendové je vskutku velkolepá – první jednání se odehrává před honosnými, zlatými branami šlechtického sídla, kde probíhá oslava narozenin prince Siegfrieda. Má kadetskou uniformu, stejně jako jeho přátelé, včetně Benna. Tmavě modré kalhoty spolu s upnutými, krátkými, zlatě lemovanými kabátky tanečníkům padnou a sluší. Sborové tance jsou nastudovány s bohatým využitím klasické techniky, vidíme ohromující unisono, převažují však kontrapunkty ve sborových pasážích. Sbor se tak stává výrazně živým organismem. Valčík v prvním dějství tančí aristokratická společnost, finální tanec patří vesničanům oděným v mnohobarevné kreace sukní, čapek a nabraných kalhot. Mezi nimi vyniká ztepilá postava hlavního hrdiny v podání Matthewa Goldinga, který v závěru se svými soukmenovci z řad kadetů odbíhá s kuší za hejnem labutí, které spatřil na obloze.

Druhé jednání je obrazem silně romantizujícího výjevu s jezerní hladinou v pozadí a zříceninou kaple. Rothbart zde střeží zakleté dívky, jeho kostým mu však nedovoluje mnoho pohybu (v celém baletu nemá jedinou variaci, přestože jeho nalíčení se ve třetím aktu mění – nemá křídla, má výrazně vyčesané vlasy); v druhém a čtvrtém dějství je ztvárněn jako pták s obrovskými křídly (v programu se mluví o podobě sovy) a maskováním připomíná netvora z pohádky Kráska a zvíře. 

Druhý akt je zhmotněním pohádkové iluze, do které vstupuje čtyřiadvacet tanečnic Královského baletu. Oproti zažitým zvyklostem mají na sobě tutu, sukně končící pod koleny. V nich se tančilo téměř po celé 19. století, ale postupně se zkracovala a koncem 19. století se ustálila forma zvonové sukně ke kolenům. Ve 20. století se pak tutu dále krátila, až v šedesátých letech dostala podobu „talíře“ vyztuženého obručí. Tyto sukně-baleríny dnes přináleží Petipovým baletům, staly se emblémem pro klasické tanečnice-primabaleríny.

Dowell se drží své romantické vize, snad proto tanečnice-labutě mají delší, zmiňovaná tutu tvořená nepravidelně dlouhými pruhy lehoučké látky, hlavu jim zdobí perlové čelenky. Dokonale labutí podobu má Odetta. Natalia Osipová připlouvá na jeviště ve vyztužené baleríně s aplikacemi křídel, tvář jí lemuje labutěnka. Sbory tanečnic jsou dotažené do detailu, není na nich znát „mimořádné vypětí fyzických a duševních sil“, které v jedné z přestávek zmiňuje jedna ze sboristek, Sabina Westcombeová. Dowell přidal do sborových scén čtveřici „baby“ labutí, které tančí jedenáctileté dívenky – jsou nedílnou součástí sborových formací a je obdivuhodné, jak přesně a oduševněle tančí a dlouho nepohnutě stojí v pózách. Sborová entrées působí přirozeně a jistě, a vy jen vnímáte jejich magickou krásu. Osipová je v roli Odetty éterickým zjevem, její technika je naprosto bezchybná. Svou úlohu prožívá nejen ve výrazu, ale můžete zaregistrovat i mírné chvění prstů v hlubokém záklonu v pas de deux. Je své roli oddána tělem i duší. Golding je pro ni výborným partnerem, jistí ji ve vysokých zvedačkách a nahrává plně partnerské souhře.

Ve třetím jednání se Osipová mění v proradnou Odettu, kterou vystřihne s bravurou sobě vlastní. Zachycuje strohost gest, napětí i přetvářku. Rychle a fantasticky točí dvaatřicet fouettés (zpočátku dvojitých). Charakterní tance národů využívají tradičních krokových prvků příznačných pro dané etnikum a tanečníci jim dodávají správný esprit. Poněkud pateticky vyznívá závěr tohoto aktu, když Rothbart v podání Gary Avise vítězně a poněkud dlouze gestikuluje nad zoufalým princem. Scéna tohoto aktu je tmavá a interiér paláce vypadá spíše jako temná jeskyně, s několika točitými, zlatými schody. Závěrečné, čtvrté jednání vyústí v nešťastný pád Odetty a prince do jezera, ale ve finále je vidíme ležet v plující loďce – zkrátka dokonalý obraz s romantickým šerosvitem. 

Labutí jezero v podání Královského baletu zůstává umělecky cenným zážitkem nejenom pro milovníky baletu.  O tom nakonec svědčí nadšené ohlasy na internetu. K nim není třeba nic dodávat:

– „That was absolutely fantastic! First ballet show and definitely not my last.“ (Absolutně fantastické! První baletní představení, co jsem viděl, a určitě ne poslední.)

– „First time I have ever seen a ballet and I loved it.“ (Poprvé jsem viděl balet a zamiloval si ho.)

– „Absolutely amazing finale to Swan Lake major goosebumps. Beautiful. Love Tchaikovsky’s music.“ (Naprosto úžasné finále Labutího jezera, máte z něho husí kůži. Nádherné. Zamiloval jsem si Čajkovského hudbu.)

– „True chemistry between the main dancers. Hats off to the best (among the best, at least) Odette and Siegfried I have ever seen.“ (Opravdu tajuplné dění mezi sólovými tanečníky. Má poklona nejlepší /přinejmenším patří mezi nejlepší/ Odettě a Siegfriedovi, které jsem kdy viděl.)

– „What a wonderful choreography of Swan Lake, well done to all the dancers, it was a magnificent performance.“ (Jaká nádherná choreografie Labutího jezera, bravo všem tanečníkům, bylo to úžasné představení.)

Psáno z projekce 17. března 2015, Bio Oko.

Labutí jezero
Choreografie: Anthony Dowell podle M. Petipy a L. Ivanova
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Výprava: Yolanda Sonnabend
Světelný design: Mark Henderson