Jungle Book reimagined: Burcující show v poetickém hávu

Jungle Book reimagined. Foto: archiv Divadelní svět Brno.

Knihy džunglí (její první a druhý díl) si možná někteří z nás pamatují jako položku na seznamu povinné literatury, jiným připomene dobrodružný dětský únik do exotických dálek. A někomu se vybaví mistrně animovaný film z dílny Walta Disneyho. Soubory povídek, které Joseph Rudyard Kipling napsal v letech 1894–1985 a věnoval své první dceři Josephine, ale nejsou jen pohádkami na dobrou noc. Autor do nich mimo jiné vtiskl své zkušenosti ze života v Britské Indii 2. poloviny 19. století, hluboký vztah k přírodě, společenské ovzduší doby imperiální nadvlády a osobitou filozofii, která postihuje pravidla civilizované společnosti i „zákon džungle“. Podstatná sdělení v nich proto mohou nacházet různé generace čtenářů.

Originální adaptace Akrama Khana z roku 2022 se Kiplingově zvířecímu eposu v mnohém podobá. Je rovněž mnohovrstevnatá, přestože jasně vystavěná a srozumitelná napříč věkovými, sociálními i geografickými skupinami. Inspirací byla choreografovi jeho malá dcera i vzpomínky z dětství, kdy jako desetiletý tančil Mauglího v klasickém divadelním zpracování. Na druhou stranu se Khan v mnoha ohledech od originálu vzdaluje – příběhovou linii Mauglího, dítěte opuštěného lidmi a vychovaného vlky v indické džungli, zasazuje do prostředí současného světa zmítaného klimatickou krizí. Optikou nejmladší generace, která bude v blízké budoucnosti nucena hledat řešení už tak neutěšeného stavu nebo čelit katastrofě, rozjímá o vztahu lidského pokolení k planetě, z níž vzešlo.

A tak se před námi na scéně rozkrývá obraz polorozpadlého, vodou nasáklého města. Lidé dávno uprchli do bezpečí a zanechali za sebou nehostinný prostor, který obývají zvířata, často poznamenaná jejich krutým zacházením. Zvířata zneužívaná k vědeckým pokusům, lovená či vystavovaná pro zábavu. Mezi nimi se nedopatřením zjevuje dívka Mauglí, která při snaze uniknout stoupajícím vodám spadla do rozbouřeného moře. Nedůvěra, strach i hněv na straně zvířat se mísí s touhou ochránit nevinného tvora, který sice nerozumí ničemu z řeči zvířat, přesto má v sobě jakousi moudrost, sílu, a hlavně touho přežít. Mauglí nechápe, jaká příkoří se zvířatům děla a dějí, a s touhou učit o vzájemném respektu a důvěře se vydává zpátky mezi své.

Ve spolupráci se spisovatelem Tariqem Jordanem a dramaturgyní Sharon Clark přetvořil Khan hlavní postavy v souladu se svou vizí – Mauglí je dívkou z rodiny, která se ocitla na útěku před zkázou, její zvířecí průvodci vlk Akéla, panter Baghíra, medvěd Balú i had Kaa mají na sobě viditelné i neviditelné šrámy způsobené lidmi a nevyzpytatelné laboratorní opice se svým věznitelům chtějí mstít, a přesto nepřestávají opakovat: „Chceme být jako vy!“ Choreograf se zcela oprostil od často využívaných zvířecích převleků a imitací prostředí džungle (jakkoli k tomu knižní předloha i mnohá dřívější zpracování mohou svádět). Namísto toho využívá zcela jednoduché scény s několika kulisami připomínajícími polorozpadlé město, na níž vnáší život deset členů souboru a nadmíru působivé 3D animace (YeastCulture) promítané na průsvitných plátnech v předním a zadním plánu jeviště, která sama o sobě dodávají prostředí zvláštní zastřenou atmosféru. 

Zatímco v Kiplingových povídkách disponují zvířata vlastnostmi lidí, v Khanově verzi se děje i opačný proces. Tanečníci přebírají zvířecí pohyby a snaží se je (nutno říct, že velmi úspěšně) dovést k dokonalosti – za účelem větší expresivity je zvětšují, ale nepřehrávají a zůstávají neustále ve své zvířecí „kůži“, včetně drobných nuancí, jako jsou pohyby hlavy, přenos váhy, způsob odpočinku. Stejně jako v Kiplingově eposu ale i tady hovoří zvířata lidskou řečí. Repliky jednotlivých postav však slyšíme z nahraného voiceoveru, který během představení přechází v úryvky z televizních či rádiových hlášení, projevů, útržků konverzace nebo do hudebních ploch zkomponovaných skladatelkou Jocelyn Pook. Ta je známá převážně jako autorka filmové hudby, ale v poslední době se stala stálou spolupracovnicí Akram Khan Company.

První polovina představení obsahuje na Khanovy poměry celkem velké množství mluveného textu. Hlasy smíšené s roztodivnými zvuky jakoby přichází z praskajícího rádia (to se ostatně objevuje i jako symbol „lidství“ v rukou jedné z opic) a uvádějí nás do kontextu směsicí naléhavých sdělení. Opakovaně zaslechneme i kousky projevu Grety Thunberg ze zasedání OSN a její ikonickou otázku: „How dare you?“ Stejně tak je první půlka nabitá dějovými zvraty, od topící se Mauglí přes rokování vlků na Poradní skále až po osvobození hada Kaa, kterého na jevišti tvoří řada krabic vznášejících se v rukou tanečníků. Pohledy do života Mauglí i magická zobrazení bájných příběhů z džungle obstarává už zmíněná projekce, která spojuje reálné s naddimenzovaným v podívanou připomínající snový animovaný film. 

V druhé polovině je děj naopak méně hutný, a tím pádem skýtá více prostoru k rozvinutí tanečních scén, jichž je Khan mistrem. Choreografie vychází z uzemněného organického pohybu, techniky kathaku, animální energie, ze hry s na milimetr přesnými zastaveními v kombinaci s mimořádnými interpretačními schopnostmi tanečníků a stává se nepřekonatelným katalyzátorem emocí. I v sólových výstupech se projevuje technická a výrazová bravura interpretů, kterou však nedávají okatě najevo, kupříkladu ve scéně, kde laboratorní opice získají nadvládu nad Mauglí, nebo ve chvílích slepého vyvražďování zvířat.

Technická komplexita představení však přináší i problémy. Protože veškeré promluvy probíhají v angličtině, jsou repliky přeloženy v titulcích promítaných nad jevištěm. Sledovat ale, komu která replika patří, není jednoduché (a už vůbec ne pro dětské diváky nebo někoho, kdo anglicky vůbec neumí). Absence programu nebo bulletinu celou situaci ještě komplikuje, protože se musíte spoléhat na znalost a pochopení příběhu, nebo se případně rozpomenout na dramaturgický úvod k představení. Dalším faktorem, který znesnadňuje orientaci v dění na jevišti, jsou takřka identické, nevýrazné kostýmy všech tanečníků (volné béžové kalhoty a světle vínová tílka). Po chvíli sice rozeznáme charakteristické pohyby Baghíry nebo Balúa, rozdíly mezi vlky a opicemi se ale občas smazávají a Mauglí se snadno ztratí mezi ostatními.

Khanovi se nedá upřít umělecká invence, vysoké nároky na kvalitu všech složek představení a schopnost tnout do živého. I v poeticky vystavěném představení umí jít až na dřeň, k ,,zvířecí“ podstatě člověka, jeho slabosti i síle. Otázkou klimatické hrozby a vykořisťování planety burcuje smysly i svědomí a díky svému bangladéšskému původu dokáže zprostředkovat úzkost a strach v zemích, kterých se krize dotýká nejvíce. Nemohu se ale zbavit dojmu, že občas sklouzne k prvoplánovosti. Co jsem ale v Jungle Book reimagined postrádala nejvíce, byla hravost a humor, přítomný i v knižní předloze – po většinu doby potemnělá, náročným námětem zatížená inscenace se málokdy rozsvítila odlehčenou situací. I pro dospělého diváka tak mohlo být představení náročným soustem, nemluvě o dětech, kterých jsem v hledišti Janáčkova divadla nezahlédla málo.

Psáno z představení 18. května 2024 v rámci festivalu Divadelní svět Brno, v Janáčkově divadle Brno.

Jungle Book reimagined

Akram Khan Company

Režie a choreografie: Akram Khan

Kreativní asistent: Mavin Khoo

Autor textu: Tariq Jordan

Dramaturgický poradce: Sharon Clark

Hudba: Jocelyn Pook

Zvukový design: Gareth Fry

Světelný design: Michael Hulls

Scénografie: Miriam Buether

Animace: Adam Smith (YeastCulture)

Video design: Nick Hillel (YeastCulture)