Jak nasytit všechny smysly

Mutus Liber. Foto: Petr Králík.

Autor Alexej Byček

Autoři se inspirovali středověkým kouzlem alchymie a možnostmi ztvárnění, které skýtá. Námět byl navíc podpořen tím, že Němá kniha je skutečně beze slov. Sestává totiž z obrázků, jejichž bohatost Handa Gote do tohoto představení přejali. Ta byla znát v hudebních prostředcích – od středověkých a renesančních v podání lesního rohu, dud nebo menších varhan po práci s elektroakustikou, s rezonancí kovových trubek a pracovních nástrojů. Obsáhlá a zásadní byla celá scénografie, zahrnující desítky drobných rekvizit a propriet. S těmi performeři v průběhu vystoupení pracovali tak, že vytvářeli občas až kouzelnicky působící efekty, které zároveň natáčeli a na místě z nich tvořili obrazovou videokoláž na plátně.

Performance příliš nepracovala s tradiční výstavbou děje a představení sestávalo spíše z jednotlivých částí, vyobrazujících postupy naznačené v knize (ta byla divákům ve zmenšené podobě zpřístupněna jako program k představení). Už na začátku, kdy jeden z aktérů „spal“ pod žebříkem, další na kuchyňském stole strouhali cibuli a Tomáš Procházka přitom fistulí představoval členy inscenačního týmu, bylo jasné, že půjde o určitou dekonstrukci klasického divadelního tvaru, jak se o to Handa Gote pokouší i ve svých jiných projektech. V tomto případě ovšem pevnou strukturu zajistila předloha. Přestože v mnoha ohledech vyobrazovala práci, a tedy se soustředila zejména na proces, zaměřovala se určitě i na výsledek. Tím pak u Handa Gote neměl být kámen mudrců, který by urychlil přeměnu olova ve zlato, dle mého pochopení jím mělo být vědomí, pozměněné a zušlechtěné skrze práci, jak to (ještě dlouho před komunisty) zamýšleli středověcí alchymisté. Jádrem inscenace bylo tedy soustředění na proces a na jeho kouzelné (či aspoň kouzelně působící) možnosti. 

Tyto možnosti pak skupina rozvíjela jak v zacházení s materiálem, tak v práci se smysly (zrak, sluch a skrze kuchyni nejprve čich, a posléze i hmat a chuť) a samozřejmě se symbolikou. Scénograf-alchymista Robert Smolík měl na sobě tři klobouky, hudebník a interpret Tomáš Procházka tři košile, počet misek s jídlem, servírovaným na konci představení, se rovnal počtu planet naší sluneční soustavy (spolu se Sluncem). Významnou složkou, ve které se práce se symboly i efekty snad nejvýrazněji projevila, bylo plátno. To postupně vyobrazovalo úkony a v koláži videí i celé stránky z Němé knihy. Nešlo přitom o starší záznam, nýbrž o úkony performerů zachycené během představení na kamerky rozmístěné v prostoru. Tyto obrazy občas působily magičtěji než realita: různé efekty s kouřem, barvami a světlem sice vypadaly občas kouzelně i při předvádění, občas však byly záměrně směšné. Například když jeden z aktérů přinesl obří větrák, na který další naházeli provázky na magnetech. Magnety se chytily na větrák a provázky vlály. Performer nad větrákem pak vyvolal kouzelnický, skoro „drákulovský“ dojem. Celá tato podívaná byla v realitě úsměvná, efekt na plátně byl ale jiný. Byť i tam se scéna zdála groteskní, získala zároveň magickou obřadnost, protože už se blížila středověké obrazové poetice, kterou nalezneme v předloze inscenace.

Vrchol snažení autorů je tedy ve vyobrazení Němé knihy spoluprací jevištní performance – vykonáváním a prožitím činností z předlohy – a prací s videomateriálem – komplexním propojením zachycené práce do obrazů na plátně. Činnost autorů přitom není skutečně němá – je doprovázena středověkou i elektroakustickou hudbou. Celek je zakončen pozváním k jídlu uvařenému v průběhu představení. Mutus Liber tak nedává odpovědi ani otázky. Umožňuje prožitek, ke kterému dostanete klíč už v programu představení. Prožitek někdy obyčejný, někdy fascinující, rozhodně však netradiční a nakonec sytící.

Psáno z první reprízy představení 8. března 2015, Alfred ve dvoře.

Mutus Liber
Autorský tým: Veronika Švábová, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Dörner a Jakub Hybler
Host: Michael Pospíšil
Produkce: jedefrau.org
Premiéra: 7. března 2015, Alfred ve dvoře