Tři tanečníci jsou oblečení v jednoduchých bílých kostýmech. Dva z nich, muž a žena, se přetahují o svítící předmět. Zprvu není jasné, o co se jedná, ale zdá se, že jde o cosi hodnotného – nebo alespoň o něco, co se jako hodnotné prodává. Choreografie postupně nabírá na rychlosti a přidávají se další tanečníci. Kroky jsou někdy až banální, muži různě překřižují nohy, jindy se zase pohybují strojově. Ženy se oproti tomu více věnují floorworku prováděnému s přesností a perfektní kontrolou nad každým kouskem těla.
Choreograf dále často využívá poklek jako při startu běžeckého sprintu. Tanečníci ale z napjatého postoje vždy klidně a uvolněně vykročí, jako by byli stále ve střehu a chystali se na něco velkého, co nepřichází. To evokuje mimo jiné úzkost, která je stále častějším duševním onemocněním současné doby, jak píše například Jan Géryk ve své knize Společnost úzkosti. Pracuje v ní mimo jiné s teorií, že každá dějinná etapa má svou typickou duševní poruchu. Stejně jako v Dadonově tanečním prvku přichází při úzkosti napětí – a pak se nic nestane.
Hudba, která slouží jako podklad pro choreografii, se hojně střídá, někdy je elektronická a taneční, vážná, jindy jde o blízkovýchodní folklór. Dadon ale často pracuje i s velmi rytmickým podkladem, kterému dominují basy bubnů, jež si primárně spojujeme s africkou muzikou. Na tyto rytmy tanečníci obvykle tancují ve skupině a hudba v kombinaci s pohybem je tak chytlavá, až nutí i diváky k pohybu a podupávání. Skoro jako by seinscenace T.O.M.L. hodila do méně formálního prostředí, než je Národní divadlo. Je to evidentní i z toho, že oproti konvencím diváci představení několikrát přerušují potleskem, aby uvolnili nastřádanou energii.
Asi v polovině se ústředním prvkem opět stává svítící předmět. Začíná být zřejmé, že se jedná o dávkovač mýdla navléknutý do podobného bílého saka, jako na sobě mají tanečníci. Všichni se k předmětu chovají jako k posvátnému, ačkoliv se jedná o běžnou věc každodenní potřeby. Zmocňuje se jej jedna z tanečnic, která neslyšně promlouvá k publiku se zdviženým ukazováčkem. Vypadá to, že se publiku snaží vymýt mozky, nebo mu minimálně něco prodat.
Prvek dávkovače mýdla je zřejmě centrem Dadonovy kritiky „kolektivní posedlosti konzumním způsobem života a snahou o fyzické a duchovní naplnění”, jak stojí v anotaci na stránkách ND. Kritika konzumu i snahy najít recept na ten „správný život” je v posledních letech námětem nejednoho uměleckého díla, včetně těch tanečních. Namátkou se tento motiv objevuje v inscenace The Miners Ester Trčkové. Jedná se tak evidentně o téma, které rezonuje napříč globalizovanou společností.
Dadon se rozhodl k tématu přistoupit s příjemným humorem a ironií. Reflektuje to i choreografie, která se místy nebere tak vážně: objevuje se v ní pohyb podobný twerku, který jeden z tanečníků provádí v kleče na kolenou, nebo proslulému moonwalku. Nejvíce však pobaví část, kdy se company seskupí v přední části scény a začne zpívat. První píseň přechází do známého hitu The Time of My Life. Refrén se postupně mění v křik a končí úplnou agónií. V tu chvíli je již smích v publiku velmi hlasitý.
Od tohoto momentu však energie inscenace klesá dolů a místo trefné tečky se rozplývá ve zvláštně melancholickém konci, který není příliš zapamatovatelný a poslední pětina představení nepřináší nic zásadního. To je však jediná slabina díla. Celkové je mnohem hravější, experimentálnější, méně přímočaré a povedené než v Národním divadle loni uvedený kus Artza od téhož autora, který je součástí složeného večera bpm.
Uvedení T.O.M.L. bylo součástí hostování izraelského souboru na prknech první české scény, kdy v historické budově Národního divadla proběhla česká premiéra díla Georget. Následovalo dvojí speciální uvedení složeného večera bpm včetně choreografie Artza, tentokrát s posilou tanečníků ze SolDance Company. Premiéra T.O.M.L. pak byla vyvrcholením celé akce.
Jejím nejslabším článkem byl nakonec prapodivný úvod ze strany Národního divadla, který byl zřejmě reakcí na to, že před premiéru vešlo do foyer Národního divadla několik poklidně protestujících za práva Palestinců. Uvedení T.O.M.L. tak předcházel pasivně-agresivní a paternalistický projev směrem k obecenstvu , kdy většina beztak ani neměla ponětí, že se v divadle nějací protestující objevili.
Členka týmu baletu ND v něm žádala, aby byl večer apolitický, ačkoliv se sama, byť podprahově vyjadřovala politicky. Politicky se projevuje i samotné divadlo, na budově můžeme z piazetty vidět izraelskou vlajku. Zda je to vhodné či nikoliv, patří do jiné debaty, ale pokud se instituce pouští do politických proklamací, musí počítat s reakcí. Chápu obavu týmu z narušení inscenace, ale kárání diváků, kteří s protestem beztak neměli nic společného, ve stylu, že „pokud chtějí něco říct, ať to udělají teď, nebo ať mlčí,” považuji za nevhodné. Celý zvláštní a kostrbatý proslov vyzněl tak, že kdokoliv má jiný názor než ND, proizraelský, nemá v hledišti téměř co dělat.
Národní divadlo navíc celou akci uspořádalo se záštitou Velvyslanectví Státu Izrael v Praze a Federace židovských obcí v České republice, což je další politický akt. Musí se tedy rozhodnout, zda chce být otevřeně politickou institucí a v tom případě počítat i s důsledky, nebo zda chce diváky vyzývat k apolitičnosti. Pokud žádá obojí zároveň, vyznívá to absurdně a pokrytecky. Choreografa ani skupinu kvalitních tanečníků a tanečnic by přitom z postranních politických úmyslů podezíral málokdo a většina lidí bezesporu přišla za uměním, jak v proslovu zaznělo. Politickou akcí z něj udělalo se svou „apolitičností” až Národní divadlo.
Psáno z české premiéry 8. dubna na Nové scéně Národního divadla.
T.O.M.L.
Koncept, choreografie, hudba: Eyal Dadon
Spolutvůrkyně, kostýmy a scéna: Tamar Barlev
Světelný design: Shay Yehudai
Světelný design, jevištní produkce: Oren Elimelech
Kostýmy: Michal Lurie
Grafický design: Dorit Telpaz
Video: Gil Nemet
Foto: Pini Snir, Gil Nemet
Tančí: Ori Moshe Ofri, Roni Ziv Ben Simon, Moran Muller, Evyatar Omessy, Or Sassi, Lisa McLaughlan, Kristýna Němečková, Aya Okumura, Mathias Deneux, Giovanni Rotolo
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 1x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu