Nejnovější inscenace finské performerky Jenni Kokkomäki In/To Dark se českému publiku představila v sobotu 8. 12. 2012 v pražském Teatro NoD. Autorka si za ústřední téma zvolila fenomén tmy. Tma jako severoevropská realita, tma a její pozitiva a negativa, tma jako inspirace. Výstupy z procesu zkoumání tmy a temna Jenni Kokkomäki stmelila v multimediální projekt.
Prostor divadla Teatro Nod byl od počátku vyplňován kouřem. Ze tmy se pak vynořilo první světlo z malého projektoru, který ovládala tanečnice. Projekce osvětlovala části těla druhé tanečnice a scénu doplňoval ženský hlas z reproduktoru. Zvukový průvodce inscenací, který diváky seznamoval s výsledky z výzkumu tmy a temna, se v různých podobách objevil ještě několikrát. Jenni Kokkomäki mluvila živě na scéně jen jednou, když četla hesla ke slovu „dark“, nalezená vyhledávačem Google, všechny ostatní informace pak sdělovala zprostředkovaně, ať z televize či reproduktoru. Struktura inscenace byla jasně čitelná, až schematická. Pravidelně se střídaly pohybové výstupy doprovázené hudbou s projekcí a slovem. Jen výjimečně došlo k propojení více motivů najednou, jakoby režisérka měla obavu jít více do hloubky a k podstatě zkoumaného tématu. Namísto toho za sebe seřadila veliké množství nápadů, očekávatelných i originálních, a za padesát minut je dovedla k výsledné, ale ne zcela přesvědčivé, pointě.
Performerky k pohybu využívaly každý kout, všechna zákoutí, skuliny i zdi a stejně tak byly umístěné i projekce: na tělo, na zadní zeď, do malé televize tažené na kabelu po diagonále scény, na výklenek pod strop, na velký bílý panel a do velké televizní obrazovky. Forma projekcí byla buď čistě dokumentární – studiové hlášení o tmě, dále názory a poznatky dalších lidí na téma tmy, postup pro výrobu světelného meče Jediho, demonstrace ztmavování pokožky, anebo abstraktní, které byly mnohem zajímavější a více korespondovaly s pohybovou stránkou inscenace.
První výrazný a zajímavý pohybový výstup připomínal brouka ve tmě, a zároveň i člověka tápajícího ve tmě, v abstrakci i depresi a frustraci. Performerka přesně artikulovala každý pohyb, zeď jí byla oporou i odrazovým můstkem. Tělo, celé zahalené v černé, protínalo tmu jako paprsek z reflektoru. Podobnou energii měl i pozdější výstup samotné performerky, který připomínal noční rockový klub. Tanečnice byla oděná do černého trikotu, který překrývala bílá síťovina, jejíž účel se vyjevil právě při světelné změně, kdy byla vidět pouze část těla překrytá bílou. Pohybový slovník byl jinak velmi omezený, až ležérní a ilustrativní. Scvrkl se do dupotu podpatků, odhalování těla zpod černých látek kostýmů, do tahu a tlaku při posunu televizí a panelu, do hledání symbolických vyjádření všech pocitů, ať příjemných či negativních, ze tmy. Obě performerky téměř pro každý výstup měnily kostým, na jevišti se ukázaly postupně v legínách, sukních, šortkách, kalhotách, mikině, čepici a kromě jedné variace s bílou síťovinou a závěrečné haldy bílého prádla a látek, byly všechny barvy černé.
Všudypřítomný dým v kombinaci se světly jakoby zhmotňoval tmu, a zároveň odhaloval její nuance. Velmi zdařilý světelný koncept pracoval s kontrasty tmy a světla a s jejich odstíny. K dosažení kontrastů performerky používaly i světlo z baterky, stroboskopy a panely sestavené ze silných reflektorů.
Multimediální a multižánrová inscenace byla po technické stránce, i navzdory selhávání projekční techniky, zajímavá, leč k propojení jednotlivých složek, jako videoart – hudba – pohyb – světlo, nedošlo. Za zásadní však považuji, že téma tmy bylo sice velmi dobře nastíněno, ale nebylo rozehráno do hloubky a už vůbec ne vyčerpáno. Inscenace vyzněla jako nedokončený dokument. O tom svědčí i rozpačitá reakce publika, které na závěr představení jen tiše sedělo ve tmě a čekalo.
Režie/performerka: Jenni KokkomäkiVideo art/performerka: Laila Evensen
Choreografie/performerka: Nina Mamia
Světelná kompozice/performerka: Ville Virtanen
Zvuk: Tuomas Rounakari
Kostýmy: Suvi Matinaro
Fotografie: Laila Evensen, Juha Arvid Helminen, Jun Itoi.
Premiéra: listopad 2012 v Theatre Naamio & Höyhen v Helsinkách
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace