Imaginace s francouzským šarmem
Gentyho interpreti jsou herci, mimy, tanečníky a zpěváky v jedné osobě. Provázejí nás neklidnými, surrealisticky laděnými sny, jimiž chvílemi probleskuje tak těžko uchopitelná lehkost bytí. Skupina osmi cestovatelů vylézá z velké krabice, vytahuje z ní papírové nohy, ruce a hlavu; performeři se jako kukly vymotávají z balicího papíru a vydávají se na cestu. Genty pomalu rozehrává svou zdánlivě absurdní hru, která je v podstatě podobenstvím o životě – o jeho vzniku a konci.
Velká krabice se stává lodí pohupující se na rozbouřeném moři z igelitů – v jedné chvíli se hlavy herců objevují s miniaturními těly, jsou natěsněni v malých krabicích a vypadají jako nemluvňata, která se rozmarně poštuchují a budí úsměv.
Poutníci ztroskotávají na poušti a scéna je postupně zaplavena množstvím malých panenek. Vylézají ze zdánlivě nemožných míst – z hlav aktérů, vypadávají zpod sukně jednoho z chlapíků. Všichni směřují k oáze, kterou představuje zmenšená maketa mrakodrapů – naši cestovatelé podléhají iluzi velkoměsta, jeho stresu, shonu a napětí – vše nakonec končí pod vrstvou žhavé lávy představované červeně nasvíceným ingelitem. Spolu se změnou světla se mění výtvarný vjem – vnímáme velké vlnění ledového oceánu, z něhož se vynořuje anděl s červenou květinou. Nastává chvíle ticha, katarze a věčnosti… Usmívající anděl klidně dohlíží na nahá těla zabalovaná do igelitových pytlů a zanořující se do vzbouřených vln.
Genty zachycuje kontrasty našeho bytí a prchlivé okamžiky jeho pomíjivosti – zatavuje je do poeticky laděných obrazů, z nichž vystupují i nemilosrdné pravdy obnažující lidské slabosti, posedlosti a marnosti. Genty nás nechává vstupovat do svých snů – jsou krásné a kruté zároveň. Fascinující je lehkost a hravost, se kterou Genty vytváří dokonalou iluzi – vstupuje do niterného světa fantazie a tak „lehkomyslně“ si pohrává se spoustou nápadů. Působivá je scéna, kdy se loutka papírového poletujícího démona vznáší nad pouští a snaží se vše kolem sebe požrat vyvolává asociaci vnitřního nepokoje, zla a nenávisti.
V závěru se opět dostáváme do pouště, kde cestovatelé zanechávají obtisky svých těl v papíru, jehož šustění pak doprovází jejich tango. Vše je odváto, pouť skončila a můžeme se znovu vydat na další cestu. Můžeme se na ni vydat i sami – vždyť ve snech jsme vlastně nehybnými cestovateli…
Psáno z představení 27. února 2011.
Voyageurs immobiles / Nehybní cestovatelé: Režie: Philippe Genty, Mary Underwood. Hudba: Henry Torgue, Serge Houppin. Světelná režie: Gilles Martiniēre. Nová scéna ND.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace