Iluzionista – V zajetí vlastních snů

Iluzionista (Vojta Švejda). Foto: Jana Laberova.

Po celou dobu náš Iluzionista vystupuje tak, jako kdyby měl v sále hlavní slovo, byl jedinou autorskou i tvůrčí postavou inscenace, která má za sebou celý harém techniků, osvětlovačů a inspicientů. Po každém čísle suverénně svolává pomoc na přestavbu scény, avšak nikdy se nikdo neukáže. Švejdův Iluzionista si vše obstarává sám. Zapíná a vypíná hudbu a světla, běhá z místa na místo a přemisťuje kulisy, aby si vytvořil iluzi vlastní reality a svého velkého malého divadla, v němž zůstává sám, stejně jako je sám zajatcem světa iluzí.

Malá opona Iluzionistova divadélka se otevírá a náš hrdina začíná řečnickým úvodem, ve kterém polopaticky vysvětluje, co je to divadlo a jaký je jeho jedinečný význam pro dnešní dobu. Pokračuje kytarovým sólem, v němž předvádí krátké a jednoduché hudební motivy, což působí jako šroubované preludování. V následném čísle pantomimicky ukazuje charaktery vycházející z hudebních pokusů předchozího čísla a mění je podle nálady, barvy melodie nebo rytmu hudby. Poté přichází něco jako western. Iluzionista předvádí dva kovboje, kteří spolu rozmlouvají – jeden je Iluzionista otočený a oblečený zezadu a druhý tatáž postava otočená zepředu. Dělí je od sebe jen střih světla, postoj a kostým ukázaný ze dvou stran. Klam dvou postav, který je všem divákům od počátku zřejmý, náš kouzelník záhy vyjeví doznáním a spojením obou postav do jedné.

Po uměle vyvolané přestávce, při které všichni diváci i herec zůstávají a nic se neděje, následuje simulace audiovizuálního záznamu. Kouzelník nás vezme do 3500 metrů pod mořskou hladinu, sám předvádí dokumentární voice-over a ztělesňuje oceánské dno, což vypadá tak, že leží na zádech potažený vlnící se modrou plachtou a na rukou má maňásky - mořské příšery otočené proti sobě - které mezi sebou rozmlouvají. Po mini kouzelnické kabaretní show s banány a rockovém sólu v přeskáčích uchycených k velké dřevěné desce show graduje a následně dochází k úplnému rozpadu. Iluzionista zápasí s deskou, kterou nedokáže sám bez pomoci odnést a scénu tak přestavět. Představení dospělo k největšímu estrádnímu kousku, jenž si teď vybírá svou oběť a Iluzionista naráží na hranice svých schopností. Obrací stránku, vyjde z divadélka, prochází mezi diváky a chce zničit divadlo. Snaží se přesvědčit všechny přítomné, že kino je lepší. Nakonec divadlo zapálí, vyleze na střechu a chce utéct, ale zachytne ho rychloupínací divadelní hák, a tak se místo toho houpe jako lapené zvíře, zachycen za cíp kalhot, a prosí o zatažení opony divačku z první řady. Závěrem se opona roztáhne, přijdou dva technici a spolu s nápomocnou divačkou a visícím Iluzionistou uprostřed se ukloní, čímž představení končí.

Ve svém padesátiminutovém sólu performer eklekticky vystřídal různorodé a nenavazující jevištní disciplíny, role i kostýmy a rozličné žánry na škále od kytarového koncertu, westernu a hororu přes operu a balet až po dokument a parodii filmu. Celou dobu budil zdání, že čím více toho ukáže a čím více se vžije do jednotlivých rolí, tím více se lidé budou bavit. Přecházel od jednoho estrádního čísla k druhému, jako by permanentně vstupoval a vystupoval z jednoho snu do druhého. Věřil, že tyto sny jsou vázané na emoci spojenou s divadelností a velkým performativním prožitkem. Ale bylo tomu tak? Zažili jsme velké autorské divadlo?

Iluzionista není jen návratem k moderní pantomimě či klaunérii, stylizuje se spíš do kabaretní show a ironického divadla na divadle, přičemž klade zásadní otázku – co je to ono „velké divadlo“? Je to různorodá a poutavá jevištní hra a dramatický sled dění nebo si pod ním představujeme dokonalé zobrazení iluze reality?

I nápis Sobě sám, odkazující k nápisu Národ sobě, vyzdvihuje individualitu jedince a může sloužit jako klíč ke čtení inscenace. Tematizuje myšlenkový základ touhy individualisty po vlastní slávě a renomé, o které se s nikým nemusí dělit. Také obnažuje zjednodušenou a zcestnou představu o autorském představení, které vytváří a určuje pouze jeden autor. Paroduje a do důsledku dovádí ideu, že tvůrce je jediný autor a autor je jediný tvůrce představení. Iluzionista odkrývá, že pouze na jednom člověku představení stát nemůže a zároveň zobrazuje bezuzdnou hravost.

Kritika individualismu není programová, protože Švejdův Iluzionista v představení obstál — ukázal víceznačnost a obnažil obrovský potenciál hry a herectví. I přesto, že v jednotlivých výstupech postupně ztroskotával, nenašel vyústění, nechal je rozpadat a spíše unikal od jednoho hravého čísla k druhému, nevystoupil z role a pokračoval v hravosti a neustálé transformaci do dalších rolí. Ty soudržně korelovaly s jeho momentální emocí a přesvědčivě určovaly i náladu publika.

Psáno z představení 30. listopadu 2019, Alfréd ve dvoře.

Iluzionista
Režie: Petr Forman
Hraje: Vojta Švejda
Hudba: Jan Kalivoda
Světla: Jan Dőrner
Produkce: Milena Dőrnerová
Technická spolupráce: Petr Horký a Jan Niesyt
Výtvarná spolupráce: Josef Sodomka
Kostýmní výtvarnice: Lenka Polášková, realizováno na dílnách LenMi
Premiéra: 28. 11. 2019