I'll Bite Back – Boj s úsměvem na rtech

I'll bite back (Jarko Mandelin, Suvi Nieminen). Foto: Petr Kiška.

Autor Klára Huvarová

Finský taneční soubor Kinetic Orchestra, sídlící v Helsinkách, poctil Kulturní centrum Cooltour v Ostravě svou návštěvou už podruhé, tentokrát při příležitosti uvedení premiéry I'll Bite Back. Lídrem celé company je tanečník a choreograf Jarkko Mandelin, který také přišel s myšlenkou vytvořit hravý duet se členkou skupiny Suvi Nieminen.

Představení se nese v dovádivém a zároveň bojovém duchu, který je pro současnou tvorbu Jarkka Mandelina typický. Choreografie využívá originálního, bohatého a jakoby nevyčerpatelného pohybového materiálu, který se u nás tak často nevidí. Tvoří jej hlavně prvky partneringu a floorworku a nese s sebou pořádnou dávku skandinávské inspirace. Základem tohoto duetu je důvěra a sehranost partnerů, bez toho by číslo ani nemohlo vzniknout. Většina choreografie je jasně daná, ale prostor pro improvizaci a experiment nabízí dvě pasáže, kdy se pokaždé jeden z dvojice zcela uvolní a jeho bezvládné tělo řídí druhý z páru. Naprostá pasivita a odevzdání se jednoho dává volnou ruku druhému, který této příležitosti využívá s potřebnou opatrností, aby partnerovi neublížil, ale zároveň se nebojí tělo dostávat do odvážných, nečekaných poloh.

I'll Bite Back je jedna velká hra, kterou si umělci neskutečně užívají, jsou zapálení pro věc a nestydí se dát to najevo vědomým úsměvem a jiskrou v očích. I když místy jejich počínání vypadá spíše jako bojové umění, stále se jedná o ověřené taneční kombinace, které zápas pouze připomínají. Přestože v díle nepozorujeme žádnou konkrétní narativní linku, po celou dobu nás performeři napínají, nutí nás být ve střehu a přemýšlet nad tím, co přijde, kdo na koho „zaútočí“ a jak hra dopadne. Pohyby tanečníků jsou svižné, plynulé, často překvapivé a v každém případě efektní.

V partnerské části, která v inscenaci převažovala, ukázali interpreti snad vše, co pohyb ve dvou dovoluje. Došlo na přemety, skluzy, skoky a pády, vzájemné zachytávání a navažování, obrácené polohy těla, stojky, rotace i na synchronní variaci – vše ve velmi náročném, ale takřka perfektním provedení. Dílo přitom nezakrnělo v zaběhnutém modelu silného muže jako lídra a drobné ženy, jež by se mu jen podrobovala. Obě tyto polohy tanečníci střídali a ukázali nejen svou fyzickou sílu provést akrobatické prvky, ale také schopnost vést partnera, přijmout za něj odpovědnost a poté mu naopak naslouchat.

V poslední části inscenace interpreti zrekapitulovali některé z již použitých vazeb, ale ozvláštnili je prací s bílými pásky, a tak celá hra získala nový smysl – už nešlo jen o dovádění a škádlení, divák už jejich pohyby pozoroval spíš jako esteticky lákavý souboj dvou akrobatů než čistě taneční duet. Úplný závěr inscenace poté budil dojem, jako by Jarkko se Suvi mohli ve své hře pokračovat donekonečna, jako by byli nevyčerpatelní. Světla zhasínala, hudba slábla, ale oni stále pokračovali v „boji“.