Rain obsahuje všechno to, co dnes považujeme za typické pro tvorbu vlámské choreografky. Jedná se zejména o minimalistický přístup ke struktuře díla, kterou do značné míry ovlivňuje i výběr hudebního doprovodu – zde jde o slavnou skladbu Music for 18 Musicians Steva Reicha hranou živě. V choreografické kompozici dominuje princip permutace a variace; choreografka doslova vrství celistvé plochy pohybů na sebe, v nichž neustále nachází spojitosti, navrací se k motivům, obměňuje je, zkracuje, natahuje či přeskakuje. Celek působí jako dokonale fungující perpetuum mobile, které neúprosně žene vpřed energie tanečníků. Tento stroj s dokonalou přesností odtikává sekundu po sekundě a z toku pohybu není úniku. Je natolik naléhavý, že se vám z té hypnotizující, tikající bomby až svírá hrdlo.
V pohybovém materiálu můžeme snadno rozpoznat dědictví amerického postmoderního tance v podobě tvorby umělců kolem pohybové laboratoře Judson Church. Inspiraci můžeme pozorovat hned několikrát napříč kusem, kdy si tanečníci vykračují do rytmu v geometrických obrazcích, které se různě komplikují a vytvářejí jasně danou, pravidly svázanou strukturu určitého výseku choreografie. Keersmaeker se nespokojí jen s chůzí a brzy roztančí své interprety, které čeká minimálně dalších padesát minut opravdu tvrdé dřiny.
V některých momentech připomínají tažné koně zapřažené k těžké práci; nemohou vydechnout, a pokud ano, tak pouze na chvíli a brzy nato je zase semele vír cyklících se pohybů. Pozoruhodné však je, že i přes nebývalou fyzickou náročnost tohoto kusu vše působí neuvěřitelně lehce, bez námahy, skoro až bezděčně. Na tomto efektu se také podílí ustavičné pohybové flow bez jediného zaškobrtnutí, které stojí oproti grandiózně se valící vlně hudebního doprovodu. Dominantním principem je tak zvané suspension, tedy zavěšení těžiště neboli „mrtvý bod“. Tanečníci se vždy v určitý moment zastaví, vychýlí z vlastní osy a těsně před samotným pádem podchytí těžiště a energii promění v lehký běh vstříc dalším pohybovým sekvencím. Kromě běhu a chůze Keersmaeker užívá i jednoduché skoky, poskoky, přeskočení z jedné nohy na druhou, otočení kolem vlastní osy – vše působí ležérně, nenuceně, avšak dotaženě do posledního detailu.
Výraznou součást celku představuje také vizuální stránka. Zpočátku je vše laděné do teplých podzimních barev, převládá světle oranžová a červená barva opadávajícího listí. Na půlkruhovém horizontu visí dlouhé, zřejmě látkové pruhy, které by mohly, i když velmi vzdáleně, evokovat titulní déšť. Kostýmy připomínají jednoduché civilní oblečení ve výše zmíněných barvách, avšak tlumenějších odstínech. To se postupem času mění, když někteří tanečníci zhruba ve stejný moment zamění své svršky a spodky za sytě růžové kousky a jeviště se zahalí do chladnějších modrých odstínů.
Celkový dojem pak podtrhuje citlivě vystavěný světelný design, který téměř za celou dobu nevyužije stoprocentní intenzitu světel; naopak vše je zahaleno přítmím. Zajímavé je také užití jediného světla, které cestuje za půlkruhovým horizontem z jedné strany na druhou a vytváří působivé světelné prostředí vrhající stíny na všechny strany v jednotlivých scénách.
Na Rain je patrné, že jeho autorka formovala své tvůrčí vyjádření v určité, dnes již historické etapě. Někomu by se tak snadno mohla připomenout díla jako například Falling Angels Jiřího Kyliána (rovněž na Reichovu hudbu) nebo One Flat Thing, Reproduced Williama Forsytha, které pracují s podobnými principy. Tato tři díla spojuje i jisté matematické smýšlení, pohybová geometrie, která je v případě Rain rovněž vyznačena pomocí barevných pásek na podlaze. Řekl bych, že je třeba se na Rain dívat historickou optikou – ačkoliv vznik choreografie spadá do počátku tohoto tisíciletí, myšlenkově čerpá ze sedmdesátých a osmdesátých let. A proto se v dnešní době může zdát choreografické řešení typické pro minimalismus sice hypnotizující, ale také zdlouhavé a lehce úmorné.
Psáno z on-line záznamu dne 12. dubna 2020, Sadler’s Wells Digital Stage.
Rain
Choreografie: Anne Teresa De Keersmaeker
Hudba: Steve Reich (Music for 18 Musicians)
Scénografie a světelný design: Jan Versweyveld
Kostýmy: Dries van Noten
Premiéra: 10. 1. 2001, De Munt/La Monnaie, Brusel
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 1x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace