Hope Hunt and the ascension into Lazarus, Portland – Taneční pastva pro oči

Devětadvacátý ročník mezinárodního festivalu Tanec Praha se pomalu chýlí ke konci. V rámci komponovaného večera nabídl divákům v Ponci 26. června 2017 dramaturgicky velmi zdařile namíchaný mix. Dvě sóla, dvě ženy, dvě dokonale ovládaná a pohybující se těla, dvě témata dotýkající se předsudků. Společných momentů nalezneme v obou choreografiích více. Obě se nesou spíše v abstraktní než čistě popisné, dějové rovině, obě dekonstruují lidské nazírání na realitu, obě se pouští do interakce s diváky. Překvapivou shodu nalezneme i v práci s hudební předlohou, kde známé melodie vážné hudby jsou souběžně prokládány civilními zvuky a ruchy.

27. 6. 2017 recenze

Foto: Michal Hančovský

Autor Daniela Machová

Hope Hunt and the ascension into Lazarus je o komplikovanosti mužské identity. Drobná a křehká Oona Doherty jako by byla nadopovaná testosteronem. V plandavém modrém triku a teplácích, se sčesanými vlasy a drsným výrazem s předsunutou bradou budí respekt. Její show začíná před divadlem, kdy doslova vypadne z kufru ojetého automobilu, s nímž přijede její kumpán Rory Moore. Své tělo rozpohybuje za doprovodu ohlušující hudby z autorádia, mísí rozličné styly street dance s prvky contemporary, nebojí se vstupovat do osobní zóny okolostojících diváků. Některé vyzývá k tanci, skandování, od někoho se napije piva. Její pohyby jsou přesné, rychlé, s překvapujícím vyústěním, přelévající se energií. Po krátkém entrée vyzve diváky ke vstupu do divadla, kde představení pokračuje. Nahlížení na mužské pokolení by mohlo snadno svést k zobrazování ohraných stereotypů a klišé. K tomu naštěstí vůbec nedochází, byť se autorka dotkne tématu fotbalu, boje a siláckých póz. Dílo se nese v abstraktnější rovině, některé momenty jsou jen tušené, některé až nečitelné, ale o to více budí zvědavost.

K univerzálnosti předsudků spojených s mužským rodem odkazuje používání cizích řečí. Uslyšíme angličtinu, němčinu, francouzštinu. Jednotlivé výroky vznikají většinou postupně: z osamocených hlásek se jejich nekonečným opakováním a seskupováním vytváří slova, výslovnost se upřesňuje s repeticí. Z výkřiku německého „Scheisse“ se tak dostane k anglickému fotbalovému klubu „Chelsea“. Slova jsou často zvukovou kulisou, která rozhýbává celé tělo interpretky a určuje rytmus. Zároveň však dokáže jít i proti němu. Je hbitá, vláčná, v mžiku dokáže zastavit, pracuje s izolacemi v pohybu. Neuvěřitelně rychle mění nálady a nastavení. Tento princip nejvíce vynikne ve chvíli, kdy paralelně zní Miserere mei, Deus Gregoria Allegriho a zvuky, ruchy a pánské dialogy odkudsi z hospody. Křehké až éterické pohyby prolne ve vteřině civilními gesty, když se vmísí do pomyslného rozhovoru. Jakoby v záblescích reaguje tu na jednu, tu na druhou zvukovou kulisu. Přesvědčivá je i ve výrazu. Zračí utrpení i lítost, vnitřní nejistotu, citlivost a rozervanost. Silný kontrast oproti chlapáckému začátku. Onu citlivou stránku mužské duše, skrývající se za siláckou maskou, naznačuje i bílý kostým, který performerka v půli obměnila.

V druhé části večera se představila tanečnice Lali Ayguadé v díle Portland. Stojí za ním choreograf Marcos Morau se svou company La Veronal. Název představení odkazuje k americkému městu ve státě Oregonu. Jak se dozvídáme z programu, tento soubor umělců z různých oborů vytváří záměrně díla inspirovaná určitou lokalitou. Nicméně pro českého diváka je přímá souvislost patrná pouze z americké vlajky, která v díle chvíli slouží jako rekvizita. Zážitku to ale nijak neubírá. K tematice předsudků se nejzřetelněji odvolává hlas z reproduktoru, který opakovaně v různých obměnách sděluje, že nezáleží na tom, kdo jsi a odkud jsi. Opravdu je tomu tak? Posoudit to nechávají na divácích.

Jinak je Portland velmi abstraktní a každý si v něm může najít to své. Velký prostor pro diváckou imaginaci poskytuje i co do situování scény: jeviště je plné dýmu, Lali Ayguadé kráčí opatrně ze tmy do postupně osvětlovaného pruhu, na sobě šedivý overal a hlavu uvnitř zřejmě skleněné koule. Jsme snad ve vesmíru? Baňku odkládá do hlediště a přináší divákům estetický požitek v podobě umně ovládaného těla. I její číslo je velmi dynamické, plné rychlých sledů pohybů paží i nohou, které působí vláčně, gumově, ale přesně pod kontrolou, aby mohly v pravý moment zastavit. Zaplňuje prostor, který je ozvučován stále lyričtějšími tóny. Motivy Beethovenovy Měsíční sonáty zprvu jen nesměle pronikají a mísí se s konkrétními zvuky. Až pak převezmou plně vládu. Co do výrazu je Ayguadé éterická, s líbivým obličejem a dvěma drdoly působí dojmem nevinného děvčátka či raněné srnky. I ona se pouští několikrát do interakce s publikem. Nejdříve si vyvolí vlajkonošku, ale v závěru vytáhne na jeviště dokonce zhruba desítku diváků. Nechá je ulehnout na zem a sama postupně vycouvá ze scény, aby mohla ve všech přítomných doznít směsice pocitů a emocí.

Psáno z představení 26. června 2017, divadlo Ponec.

Tanec Praha 2017 / Tancem proti předsudkům
Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla
28. května–28. června 2017

Hope Hunt and the ascension into Lazarus
Choreografie a interpretace: Oona Doherty
Hudba: Oona Doherty, Strength a Chris McCorry
Světelný design: Simon Bird a Sarah Gordon

Portland
Koncept a režie: Marcos Morau
Choreografie: Marcos Morau ve spolupráci s Lali Ayguadé
Hudba: Ludwig van Beethoven
Dramaturgie: Roberto Frantini a Pablo Gisbert – El Conde de Torrefiel
Světelný design: Xesca Salvà
Kostýmy: Ludmila Vitscheva