Michaela Hradecká. Foto: Benn Murhaaya.
Michaela Hradecká patří dnes k výrazným osobnostem mladé generace mimického divadla; její umělecký přínos charakterizuje stejnou měrou vtip a bohatá fantazie, stejně jako mimořádná vůle k tvořivosti a proteovský bohatý pohybový talent. Ten stimuluje jak její hravé mimodivadelní fyzické proměny, tak žánrovou šíři pohybových nápadů, které interpretuje na jevišti se spontánní lehkostí včetně velkého smyslu pro nadsázku a humor. Tyto vlastnosti si mohli diváci ověřit už na řadě představení, na kterých se podílela jako interpretka i jako spoluautorka. Šlo vesměs o divácky vděčné a často reprízované tituly Na Plechárně, Push the Button, Ešús se záměrem poodhalit kriticky a s notnou dávkou efektního groteskna stinné, bizarní anebo neobvyklé projevy chování mladistvých hrdinek současnosti.
Premiéra a repríza Emilie se uskutečnily na malém jevišti studia DAMU Řetízek v citlivé, elegantní scénografii, nápaditých kostýmech a originálním líčení Anny Forstové, která vynalézavě pracuje s omezeným prostorem. Spolu s Michaelou Hradeckou hraje okruh kolegů a kolegyň, se kterými dlouhodobě spolupracuje už od studijních let, jako host účinkuje Kazach Timur Aidarbekov. Jejich vzájemnou souhrou vznikla čistá inscenace čitelného vyznění založená na ostře viděných mimických typech, které každý svým způsobem rozvíjejí základní situaci hry do dramatických akcí, podmiňujících psychické rozpoložení, stresy a jednání hrdinky. Konfliktní jádra vyrůstají z konvenčních životních úkonů pod kuratelou autoritativní matky, ze střetnutí s nemilovaným snoubencem, ze seance u psychiatra, milostného setkání s náhodným teenagerem z ulice. Mezi obrazy je vsunuta také vložka návštěvy v divadle.
Hradecká tentokrát překvapila – na rozdíl od svých starších excentrických postav – obrazem něžné dívky z „dobré rodiny“. Půvabné vzezření její středoevropské Barbie se vyznačuje dojímavou, dětinnou pokorou zejména v akcích s rodičovským párem. Stoupající odpor proti takovému postavení promítá interpretka do pohybových sekvencí, na kterých oceňuji, kromě jemné a přesné mimiky, zvláště její cit pro pohyb v prostoru. Ať už gestický, nebo téměř taneční, je vždy velmi funkční a emocionálně výmluvný v postižení určitého psychologického rozpoložení. Vrcholem jejího výkonu je, podle mého názoru, scéna psychiatrického vyšetření, které mimuje a tančí spolu s Kateřinou Votočkovou. Její panovačná zdravotnice, charakteristická energickými, vystřelovanými tahy těla i končetin, je podána v procesu, má dramatický vývoj stejně jako její pacientka.
Obě předvádějí divákům v tanečně-gymnastických pohybech dramatickou situaci vzájemného a velmi proměnného duševního zápolení, ve kterém není vítězů ani poražených. Moc pěkná scéna, jakou je na jevišti pohybového divadla všech kategorií možné vidět jen vzácně. Oproti expresivním výstupům, kterých je v inscenaci několik, jsou výstupy upjatých rodičů – autoritativní matky Terezy Těšínské a jejího submisivního manžela Alexeje Byčka – mnohem statičtější; jejich charakteristika postojem a chůzí však působí velmi sugestivně. Hra těchto groteskně módních manekýnů je herecky okořeněna drobnými, jakoby automatizovanými výstupy, především v různě variovaných akcích podávání kávy. Obtížný úkol ztvárnit snoubence z řad „zlaté mládeže“ pojal Radek Pokorný jako klaunský obraz libového frajera s raketou; obtížný proto, že je dramaturgický předobraz jeho milostného naléhání poměrně konvenční. Je však v konstrukci inscenace, která zůstala i v repríze zachována, protipólem na pohled běžného pohybového jednání mladistvého teenagera v podání Jakuba Urbana. Jeho okouzlení, odpor i láska k hrdince mají v několika akcích pozoruhodnou a jakoby samozřejmou měkkost. Jejich tu více, tu méně milostná setkání jsou choreograficky jemně, a přesto nápaditě vyřešena. Orientální zjev Timura Aidarbekova v roli varietního kouzelníka byl nyní o hodně zkrácen. Přesto byla jeho kreace nesmírně vtipná – především díky gestické sugestivitě, s jakou dokázal předvést dětské hry s prsty na rukou jako výjimečně zdařilý kouzelnický trik.
Oproti premiéře mne zaujala první repríza Emilie svou vyvážeností, čistotou a plným uměleckým nasazením. Změny jsou veliké a je vidět, že celý tým jednotlivé výstupy inscenace dotvářel v dobře čitelné, mimicko-dramatické obrazy, které se skládají v působivou jevištní výpověď. Zásluhu má v tomto směru jistě i režijní a choreografická spolupráce Lindy Fikar Stránské. Oproti efektním titulům z minulých let vytvořili tvůrci Emilie dílko, které objevně usiluje skromnými prostředky pohybů a gest o ponor do mentality a citového života mladistvé individuality. Prostřednictvím sítě pohybově a prostorově promyšlených vztahů našli na jeho dně celistvý tvar a vyjádřili svou touhu po opravdovosti a harmonii života. Neznamená to, že je výsledný dojem obyčejný, ba právě naopak.
Úsilí věnované Emilii rozšířilo nejen žánrový, ale i tvaroslovný rejstřík dosavadní činnosti celého souboru Mime Club. Do budoucna je, myslím, jejich snaha vytvářet myšlenkově cenná, do hloubky jdoucí a umělecky nápaditá představení velkým příslibem.
Psáno z premiéry 14. prosince 2014 a reprízy 7. února 2015.
Emilie
Námět: Hana Drápelová
Dramaturgie: Michaela Hradecká
Režie, choreografie: Linda Fikar Stránská a kol.
Scénografie a kostýmy: Anna Forstová
Hudba: Matouš Hejl
Zvuk: Tomáš Graulich
Light-design: Matěj Vejdělek
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?