Hibernující Carmina Vetera Pražského komorního baletu

Carmina Vetera - Růže (Linda Svidró a Dominik Vodička). Foto: Serghei Gherciu.

Autor Josef Bartoš

Obnovení činnosti považuji za projev ochoty podpořit tento umělecký žánr (i když s četnými „tanečky“ kolem). Čím jiným také argumentovat u našich státníků než hlubokými kořeny a tradicí, na které tyto „elity“ stále slyší. Soubor tak získal druhou šanci prokázat, že na naší scéně má své místo, což se stalo zejména v uplynulém roce předmětem mnohých oborových debat. Předposlední premiéra Kytice tak nastínila exodus ze zapomenuté říše a naznačila slibnou budoucnost i naději. Ta však ve světle premiéry Carmina Vetera opět pohasla. Alespoň v mých očích.

Program komponovaného večera se skládá ze čtyř děl, která spojuje jméno bývalého šéfa baletu pražského Národního divadla Petra Zusky. Ona „premiérová nálepka“ se však zdá poněkud zavádějící, jelikož tři kusy ze čtyř si odbyly své první uvedení již mezi lety 2008–2010. Jedinou skutečnou novinkou tak byla třináctiminutová choreografie Fo(u)r One. A, ruku na srdce, vměstnat nosné sdělení na tak omezený časový prostor, by byla přeci jen mistrná práce…

Dramaturgická volba se ve světle událostí uplynulého roku jeví jako pochopitelná. Co také dělat se souborem, který už zanikl a najednou, a to až ve druhé polovině roku, si státní činitelé usmyslí, že mu nějaké ty zbytky z rozpočtu přeci jen hodí? Avšak podíváme-li se na tuto situaci optikou umělecké kvality, předchozí Kytici se nový složený program ani zdaleka nevyrovná a přináší tak znovu tytéž otázky, které muselo vedení už jednou zodpovídat. Týkají se zejména schopnosti souboru přinést na českou taneční scénu něco nového, neokoukaného, neotřelého (nového v tomto smyslu nechápu jako protiklad starého nebo tradičního, ale něco, co jiný soubor v Česku nenabízí).

Všemi díly se totiž linou stejné leitmotivy jako u Kytice – akcent na hudbu českých skladatelů, zejména pak lidových písní, s vyzdvižením muzikálnosti scénického dění, narativnost tanečního výraziva, jež tu opět bují do nebývalých rozměrů, ale i charakteristický Zuskův pohybový rejstřík, typickou poznávací značku choreografa.

Tak například v Ej lásko otvírá Linda Svidró první scénu typickými lomenými úhly paží, grand jetté, častými piruetami v arabesque či různými variacemi na baletní renverse a mnohé další. V Růži pak ční příznačná dynamika choreografické struktury, která střídá často zastavované momenty oproti organickému plynutí. Důležitou roli hraje také sbor v jeho komorní formě, který dokresluje nuance příběhu a představuje pomyslnou „prodlouženou ruku“ tance protagonistů. Lyrická především zdůrazňuje tradiční vztah mezi mužem a ženou, který je ale speciálně v novém pojetí okořeněn skvělou interpretací Elišky Novákové a Viktora Svidró. Jejich tanec zněl úzkou souhrou obou interpretů, což podpořila i jemná a citlivě rytmizovaná choreografie bez zbytečný expresivních příkras. Fo(u)r one podkládají písně na indické, irské, arabské a židovské motivy. Jazyková hříčka naznačuje protiklad, který by se dal volně přeložit jako Čtyři pro jednu. Zuska však nastražil na Terezu Hlouškovou skutečně nelehký úkol – během třinácti minut si musí třikrát převléci kostým (respektive navléknout další jeho část) a znázornit čtyři různé postavy. V kontextu složité choreografie se přeci jen tenčí možnost cokoliv sdělit. Přesto lze v jeho díle vypozorovat i odkazy na aktuální celosvětové problémy jako například problematika mnohonárodnostních států, vzájemná ne/snášenlivost, emigrace a válka. Ale stále to bylo oněch pouhých třináct minut…

S radostí však pozoruji dynamický vývoj interpretačních kvalit členů souboru. Tanečníci Pražského komorního baletu totiž zrají jako víno a v jeho řadách si tak s přibývajícími zkušenostmi upevňují svou pozici budoucích osobností českého tance. Již tradičně vložila Linda Svidró své četné jevištní zkušenosti do všech partů, které měla ten večer na starosti. Skvělý výkon podal také Dominik Vodička, čerstvý držitel Ceny Thálie v oboru tanec a pohybové divadlo, a Tereza Hloušková, která při premiérovém večeru zazářila rozmanitou taneční interpretací i širokou paletou výrazových odstínů. Stejně tak ústřední dvojice Elišky Novákové a Viktora Svidró v choreografii Lyrická si zaslouží pozornost, jak jsem již zmínil dříve. Opomenout nemohu ani sborové party zlepšující se od premiéry k premiéře, ačkoliv se domnívám, že v Kytici měly prokreslenější charakter.

Při přemítání nad zhlédnutým večerem mě stále dráždí jedna otázka: Přináší Pražský komorní balet české taneční scéně něco, co jiný soubor nemá? A marně hledám odpovědi, které bych tak rád našel. Namísto nich mě napadají akorát vtíravé myšlenky, že se soubor dostal spíše do stavu hibernace.

Psáno z premiéry dne 27. října, Divadlo na Vinohradech.

Carmina Vetera

Ej lásko
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Jiří Pavlica & Hradišťan (výběr písní z alba „Ozvěny duše“)
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Nastudování: Aleksander Katsapov
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Tančí: Linda Svidró, Eliška Nováková, Bára Müllerová, Aleš Krátký, Dominik Vodička
Premiéra: 2008

Lyrická
Choreografie, scéna a světelný design: Petr Zuska
Hudba: Vyšívanka Lada (ukrajinské a východoslovenské balady)
Kostýmy: Roman Šolc
Videoprojekce: Tomáš Stibor
Nastudování: Aleksander Katsapov
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Tančí: Eliška Nováková, Viktor Svidró
Premiéra: 2008

Fo(u)r one
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: indické, irské, arabské a židovské balady
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Asistentka choreografie: Linda Svidró
Tančí: Tereza Hloušková
Premiéra: 27. 10. 2019

Růže
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Jiří Tichota & Spirituál kvintet (výběr hudby z alba „Písničky z roku raz dva“)
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Nastudování a asistentka choreografie: Linda Svidró
Tančí: Linda Svidró, Dominik Vodička, Iveta Krmelová, Bára Müllerová, Oldřiška Neumannová, Aleš Krátký, Albert Kaše, Dalibor Lekeš
Premiéra: 2010