Hereafter – Metafory tvořené polystyrenem

Hereafter. Foto: Anežka Medová.

Název Hereafter přitahuje nejen kombinací určení místa a časového označení v jednom slově, ale při vyslovení i svou melodií. Význam slova v českém překladu může být ,,dále”, ,,poté” ve smyslu vstupu do jiného, neznámého prostředí.

Oblečená do bílé košile, černých kalhot, volného saka stejné barvy se Kateřina Szymanski v plátěné obuvi zdánlivě nahodile pohybuje mezi bílými zdmi a prostornými klenutými stropy západního křídla Invalidovny. Během celé své performance pracuje s menšími či většími kusy polystyrenu. V prvním obraze přenáší nafouknutý pytel s polystyrenovou výplní ve tvaru fazolek, který přenáší v rukou před tělem. Tato výplň se často používá k ochraně křehčích předmětů při převozu a zde vytváří metaforu ochrany zabaleného obsahu. Nafouknutý pytel později praskne. Následně se Szymanski ujímá Mirelonů – pěnové hmoty, která se obecně využívá jako izolační materiál, v tanečním prostředí pak zejména jako změkčovací vrstva tanečních podlah. Mirelony zkoumá ze stejného pohledu jako předchozí matérii. V dynamické práci performerka svým tělem spolu s objekty dále rozhýbává sochařské sokly ve tvaru kvádrů, které jsou v důsledně rozměřených rozestupech umístěné v prostoru. 

Dalšími využitými plasty jsou černé igelitové pytle. Vnímala jsem je jako další metaforu, v tomto případě udržování čistoty v našem bezprostředním okolí. Pytle izolují odpad, který vyprodukujeme, zároveň však sami další vytvářejí a je jisté, že všechny tyto materiály lidstvo přežijí. Na sebe nastřádaná hromada černých pytlů souvisí i s produkcí obecně. Performerka v našem rozhovoru potvrdila, že pytle si poctivě schovávala, a tak od chvíle, kdy začala připravovat sólo, se materiál vrstvil a v performanci diváci mohou vidět všechny igelity, které užila při zkouškách i představení. Krom toho ukazuje i objekty, které našla v prostoru Invalidovny i jinde. Mirelony byly například nainstalovány ve výtvarné instalaci Global Illumination Artura Magrota.

Kromě pohybu, materiálu, objektů a světel v prostoru využila Kateřina Szymanski velmi specificky i hudbu a rytmus. Zvolila dvě polyrytmické plochy. První je vytvořen modulací zvuku perkusivních linek, druhý – užitý v závěru – je zase modulací hlasu performerky. Jde o dvě polyrytmické plochy, které ovlivňují divákovo vnímání prostoru. Oba motivy jsou tvořené několika vrstvami. Ačkoliv plochy nabízejí více úhlů poslechu, inervující zvukové médium nedopřává ani chvilku oddechu a neustále nutí k bdělosti.

Hereafter se pohybuje na pomezí mezi výtvarnou a pohybovou performancí. Divákovi se v prostoru mezi vnímáním a realitou nabízí mnoho interpretací. Polystyrenové fazolky schované pod trikem lze chápat i jako obraz těhotenství. Performerka halící se do polystyrenových rolí pak nabízí přirovnání k ženě transformující své ženství do mateřství – a proměňující se v matku. Závěrečný zvrat a obrácený stoj vzhůru nohama a hlavou v koši pak může znázorňovat cílený zvrat individuálního života ve prospěch nových společenských struktur a zrod dalších kulturních krajin nebo map.

Psáno z 2. premiéry 5. června 2020, Studio ALTA

Hereafter
Autorka a interpretka: Kateřina Szymanski
Představení vzniklo za podpory Studia ALTA a festivalu Nultý bod.