Hranice lidských možností, tolerance za každou cenu, vnější i vnitřní tlak, který jde výš a výš na strop, na střechu, odkud, když nenastane pád, stagnuje a zbývá jen pocit vyčerpání a prázdna.
Karen Foss, norská choreografka, spolupracuje na mezinárodní úrovni v České republice s taneční a produkční skupinou Nanohach již na druhém projektu. Představení -gracerunners- bylo uvedeno nyní v české premiéře 21. dubna v divadle Ponec.
Pro Karen Foss je příznačná politizace zpracovávaného tématu a ona sama považuje politiku v umění ve smyslu zdůrazňování palčivých problémů umělecké existence tanečníka za velice důležitou. Odmítá, nakonec stejně jako Nanohach, nechat se vláčet byrokracií bez vlastní iniciativy, odmítá čekání na záchranu v podobě osvíceného úředníka. Problémy řeší nejen při přípravě práce, ale i v samotných choreografiích tím, že na ně upozorňuje.
-gracerunners- vede diváky do duše tanečníka tlačeného vnější situací k absolutnímu vyčerpání, po kterém nepřichází úleva ani únava, ale spíše deziluze a odhmotnění. Věřit až do poslední chvíle, až do posledního kroku, dokud neutne snahu někdo jiný, chtít, a o to více stupňovat. Představení mistrně zachází s hranicí příjemnosti v čekání na vrchol a bod zlomu. Ten přichází ve chvíli, když už všichni rezignují.
Fyzická náročnost celého představení je vzhledem k vybranému tématu pochopitelná. Je více než dobře zvládnutá těmi nejlepšími tanečníky Česka a Slovenska. Leu Čapkovou a Daniela Račeka doplňuje charismatická norka Marianne Kjaersund. V pohybu je znát vzájemná inspirace osobitostí tanečního projevu, která se prolíná s vysokým nasazením všech zúčastněných a neupadá do nápadných pohybových klišé. Tanečníci jsou propojeni pocitem zodpovědnosti a snahy, aniž by mezi sebou vytvářeli nějaké narativně čitelné vztahy. Nesourodost současného děje věcí je podporována industriální živou hudbou v podání John Inge Knudsena. Jeho role je bohužel díky umístění na scéně značně upozaděna, přestože je velmi aktivní a důležitou součástí vytvářené atmosféry. Ta je pak už jen doladěna scénografií, videoprojekcí a světlem ve stylu moderního čistého designu. Prostor jeviště je rozdělen horizontem provokujících čtverců, za nimiž se odehrává ozvěna toho, co se děje v přední části scény.
-gracerunners- je představení, se kterým se nelze ztotožnit ve chvíli, kdy jej sledujete. Teprve po skončení a s odstupem, je v něm možno najít paralelu vlastní současnosti, pokud jsme ochotni přijmout fakt reality, která ve své podstatě působí značně pesimisticky. A v tom je síla této choreografie. Recenze z premiéry 21. dubna 2007
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace