Goldbergovy variace – Pracně vymyšlený vynález pro vykonání jednoduchého úkonu

Goldbergovy variace (Kompani Giraff). Foto: Sören Vilks.

Autor Roman Horák

Při vstupu do sálu vidíme na scéně kulisy připomínající surreální měsíční krajinu z černých balvanů s bíle svítícím vodopádem uprostřed. Z temných zákoutí scény scénografické dvojice Sus Soddu a Isaka Elwina, která nám může připomínat krajinu z komiksů Káji Saudka, se vynoří postupně dvě postavy. Jemný atmosférický podkres tvoří dobrodružné napětí společně s protagonisty, kteří tuto krajinu před sebou objevují. Performeři nachází posléze ve „zmrzlém“ toku vodopádu a za černými balvany náhodné předměty, které se náhle stanou součástí akční, překvapivé a také poetické žongláže těchto dvou nahodilých návštěvníků.  

Žongláž i akrobacie jsou na vysoké úrovni, velmi precizní a po celou dobu zhruba čtyřicetiminutového představení se za sebe řadí velmi čisté a fantaskní a místy absurdní obrazy, kde se končetiny účinkujících natahují do délky tří metrů a těla se proplétají společně s předměty. Ty létají a přesouvají se nečekanými drahami prostorem, člověk či objekt se zastaví těsně před pádem a levituje nad propastí. Převrací se zákony gravitace, proporcí a logiky. 

Artisté manipulují například s šálkem čaje a talířkem, v něm je pingpongový míček, který iluzionisticky a obratně mizí nebo se zjevuje na nečekaném místě. Aktéři sami se stávají součástí vratkých sousoší, pohybují se na různých úrovních scénografie nebo se staví na sebe. Kromě klasičtějších triků, jako je balancování židle na čele, vidíme také spoustu nečekaných kousků. V jednu chvíli Filip Zahradnický balancuje na hlavě konstrukt nesourodých objektů, v němž je hlavním stavebním prvkem lyžařská hůlka, kterou má položenou přímo na temeni hlavy. Na koncích hůlky jsou do provázků zapřené či na nich visí různé předměty, jako například tenisová raketa, kolečkové brusle, kulečníkový trojúhelník a v něm čajová konvice. Při tom všem Zahradnický balancuje na kutálejícím se tubusu. Hotová Goldbergova variace! Velmi neotřelou manipulací s objekty byla také „tančící hůl“, kterou udržel talentovaný žonglér posuny židlí svisle v pohybu na jejich sedací ploše, jako kdyby tančila. Další drobná překvapení jako pohlcení žonglovacího míče ústy Clémence de Felice, cestování míčku na dlouhé, neznatelně vykrojené lati tam a zpět mezi oběma artisty a další tvoří neustálý dialog mezi nimi a předměty. 

Hra jako cíl

Představení šlape precizně jak hodinky a místy by si člověk přál nadechnout, aby viděl i pod povrch této dokonalé choreografie pohybů a žongláže a snad i do nitra artistů. K takovému momentu dojde po skončení představení, na které navazuje krátký workshop, kde si diváci mohli vyzkoušet více či méně jednoduché prstové hry a měli prostor tvůrcům položit dotazy. V tuto chvíli vidíme oba artisty konečně osobně a vnímáme jejich vnitřní příběh. Ten pro náročnějšího, vnímavého diváka v představení může chybět, ale zdá se, že režijní záměr tvůrců se naplnil v tom, že vidíme humorné, absurdní a velmi sofistikovaně propracované dílo, které je obrazem lidské tvořivosti. 

Ohledně důvodu, proč se to děje a kdo to na jevišti je, vidím téměř neznatelný náznak nalíčeného a nezodpovězeného šrámu, který má Filip Zahradnický na tváři. Tento znak bych si jako divák snad rád spojil s jeho předchozím příběhem, s nějakým charakterním zapálením posedlého vynálezce a výzkumníka. S něčím, co vyjadřuje nějaký osobní postoj vůči činnostem, které oba aktéři na jevišti vykonávali. Byť tento postoj není úplně zjevný, dotahuje představení mnoho v poetické a vizuální atmosféře, skrze precizní hru a interakcí postav, krajiny a předmětů a samozřejmě skrze osobní kouzlo interpretů. Oba artisté jsou zářiví a člověk se na ně rád dívá.

Pohybový projev Clémence de Felice vyniká tělesnou obratností a měkkostí ve krátkých dynamických sólech, která reflektují či doplňují akci jejího spoluhráče, předního českého žongléra, který byl mimo jiné za poslední inscenaci Thin Skin ve spolupráci s Eliškou Brtnickou oceněn Cenou Divadelních novin. V Goldbergových variacích patří prostor Filipovi a Clémence rovným dílem, dělí se o něj či si ho berou a předávají si roli toho, kdo zaujímá více pozornosti diváků. Tento respekt a dramaturgicko-režijní postup působí na diváky příjemně a organicky. 

To, co místy trochu ruší, je hudba, která působí obzvlášť v prvních dvou skladbách až infantilně a bohužel přebíjí i akci performerů. Jak se představení vizuálně a pohybově setkává s Goldbergem, tak se hudebně s Bachem spíš míjí. Tento vztah není úplně zjevný, ale od první třetiny představení hudba tvoří již organičtější celek s akcí než na začátku. 

V celém představení je skutečně zjevná inspirace Goldbergovými kresbami a vynálezy. Vnímáme vratkou rovnováhu tělesných a objektových figur, vidíme, jak tvůrci balancují na hranici fyzikálních zákonitostí a vstupují do prostorových, nikoli narativních, ale spíše absurdních a hravých vztahů. Některé triky působí velmi jednoduše, jako by se nic nedělo, ale veškerá manipulace a souhra je založená na výsostné koncentraci obou performerů, která jim nedovoluje sebemenší nepřesnost. V těchto momentech se představení snad také nejvíce přibližuje definici tak zvaného Goldbergova přístupu: „A comically involved, complicated invention, laboriously contrived to perform a simple operation.“ (Zdroj: rubegoldberg.org.)

Tedy: „Vtipný, komplikovaný vynález, pracně vymyšlený s účelem vykonat jednoduchou operaci.“ Přesně tak působí některé úkony a akce v představení, které na konci vrcholí dlouhým řetězcem padajících předmětů, spouštějících nějakou další akci či přesun jiného předmětu v prostoru. Vidíme také skutečně mechanické instalace, které jsme zatím viděli jen metaforicky ve hře těl performerů a objektů, a tím představení vrcholí.

Toto dílo sice nevypráví konkrétní příběh, ale je krásným obrazem výše zmíněné myšlenky a ztělesnění homo ludens, tedy hrajícího si člověka, který se na základě své hry rozvíjí dále. Hra jako cíl! To ocenilo nejen početné dětské publikum, které inscenaci navštívilo. Na Jatkách78 bylo vyprodáno a představení je rozhodně obohacením pro pražskou scénu současného cirkusu. 

Psáno z představení 26. listopadu 2023, Jatka78. 

Goldbergovy variace
Kompani Giraff 
Hrají: Clémence de Felice & Filip Zahradnický
Režisér: Axel Adlercreutz
Skladatel & sound design: Jonatan Eklund
Scénografie a kostýmy: Sus Soddu
Lighting design: Sofie Gynning
Cirkusová dramaturgie: Viktoria Dalborg
Masky: Sophie Rockwell
Scénografie: Isak Elwin
Produktový manažer: Mette Klouman
Technická produkce: Stefan „Drake” Karlström
Ilustrace: Beata Boucht
Premiéra: 22. 4. 2023