Go Figure Out Yourself – Sám sobě leadrem

Go Figure Out Yourself – Sám sobě leadrem

Od Wima Vandekeybuse, uměleckého ředitele a klíčového tvůrce souboru Ultima Vez, jsme zvyklí na ledasco. Viděli jsme rozsáhlé multimediální fresky, záhadná sóla, self-remaky, krátké i dlouhé filmy, a hlavně choreografie plné zmatku, rozhořčení a vášně. Ne vždy jsme Vandekeybusovi úplně rozuměli. Jeho scénický surrealismus často kombinovaný s akustickou hypnózou dokáže rozvibrovat hluboké vrstvy vědomí, odstavit racio a nechat oči zírat. Vandekeybus umí uvést diváka do transu, diskomfortu, do stavu nadšení i pobouření. Ale do lhostejnosti – to nikdy. Od první choreografie What the Body Does Not Remember, kterou jsme v Praze viděli v roce 1995, čekáme od Vandekeybuse vždycky šamanský zážitek. V Go Figure Out Yourself se k rituálnímu principu divadla dostal snad nejblíže.

Se souborem Ultima Vez jsme se setkali v hlavním sále Divadla Archa, která ve sjednoceném prostoru, bez hlediště a jeviště, mohla někomu připomínat skutečnou archu nebo loď moderního chrámu. Diváci v ní postávali, obhlíželi strop, okukovali se navzájem a čekali. Odborníkům mezi zevlujícími v podvědomí zablikala kontrolka imaginární katastrofy, oblíbeného motivu v díle Wima Vandekeybuse, a čekali, co se spustí. Rozpačitou náladu přerušil vysoký charismatický mladý muž proslovením úvahy o nicotě. Stačilo pár vět a gest a už divácký mini-dav hnětl jako těsto: lidé přistoupili na nabídnutou sartreovskou hru o nicotě vůkol a začali na ni reagovat. Nicotou procházeli, brali ji do dlaní, vlastními těly stlačovali její objem a pak ji zase zvětšovali. Češi nejsou bůhvíjak aktivní, a už vůbec ne interaktivní publikum, ale nekazí hru. Proto se mohl happening (to slovo zní tak archaicky, ale je žánrovým podtitulem uvedeným v programu) bez problémů rozvinout. Mezi hrou, spoluprací a poslušností může být ale nebezpečná souvislost...

Na scéně se postupně zjevovaly další postavy – malá ohnivá černoška (Sadé Alleyne), asijský akrobat s kulturistickou muskulaturou (Kit King), blonďatá kráska asi odněkud z Pobaltí (Ruska Maria Kolegova), malý hbitý divoký action man (Hugh Stainer) a Tim Bogaerts, vlámský herec a mimo to skvělý tanečník, který mezi ostatními trochu dominoval. Další Jerry Killick?

Úkolem tanečníků bylo vést bloudící nevědomé skrze nejrůznější situace, vystavovat je rozmanitým úkolům a klást otázky. Někdy, rozděleno do skupinek, naslouchalo publikum jejich příběhům, někdy všichni pospolu sledovali jednu akci. Rozdělování a spojování lidí bylo jedním ze základních principů hry. Tanečníci často vytáhli někoho z davu, klidně tři čtyři diváky najednou, a v jejich těsné blízkosti předváděli divoké taneční kreace. Byly to tance zaklínací? Zastrašovací? Za odměnu? Integrační?

Jedním z vrcholů celého happeningu byla válka. Stačilo, aby se na balkoně zjevil někdo dostatečně sugestivní, trochu šílený, a přesvědčivě deklaroval absurdní premisy a všichni dole se stali vojskem povinným padnout za toho šílence za zábradlím. Když se dav zmateně přemísťoval prostorem na určené kóty, určitě někoho napadalo, jaký tady prožíváme nebezpečný nesmysl... naštěstí jenom „jako“.

V kvalitě toho „jako“ může tkvít určitý problém celého projektu. Ocitáme se v éře imerzivního divadla, virtuální reality a podobných zážitkových intenzit a princip, který Vandekeybus zvolil, není objevný. Podobně například pracovala Anouk van Dijk v choreografii Stau, kterou Divadlo Archa uvedlo v rámci festivalu Tanec Praha v roce 2009. Intenzitu přenosu informace ať intelektuální, estetické či emocionální Vandekeybus zajistil v mnohých jevištních či filmových dílech daleko bravurněji.

Go Figure Out Yourself chápu jako Vandekeybusovu snahu stáhnout lidi k sobě na jeviště a nechat je prožít to, čím se trápí sám, nechat je prostoupit otázkami, jejichž odpovědi by mohly zvrátit nikoli imaginární, ale skutečnou katastrofu, která je podle autora hry na spadnutí.

V Go Figure Out Yourself nejde o choreografii a tanec, nejde o umění, jakkoli jsou výkony všech tanečníků obdivuhodné a působivé. Důležité je to, co je za ním, intence a motivace, jejichž obsah se nás existenčně, a řečeno se Jean-Paul Sartrem existenciálně, týká. 

Na konci hry se diváci ocitají zase v pěti skupinkách a v každé je k dispozici mikrofon. Diváci se mohou ujmout iniciativy a pozvednout hlas. Nikdo to sice neudělá, ale message happeningu je i tak dokonale předána. Stejně jako krize leadershipu, potřeba zodpovědnosti a odvahy každého z nás. Musíme na to, jak se zachránit, zkrátka přijít sami.  

Psáno z české premiéry 10. května 2018, Divadlo Archa.

Go Figure Out Yourself
Režie, choreografie, scénografie: Wim Vandekeybus
Stanier, Kit King, Tim Bogaerts
Dramaturgie: Aïda Gabriëls
Světelný design: Davy Deschepper, Wim Vandekeybus
Kostýmy: Isabelle Lhoas
Premiéra: 22. března 2018