Giselle vtančila na jeviště Státní opery

21. 4. 2011 recenze

Autor Lucie Kocourková

Premiéra Giselle ve Státní opeře Praha, která je už dlouhou dobu předmětem rozvášněných diskuzí kulturní obce, byla premiérou očekávanou s nadějemi. A mnoho očekávání také splnila – 7. dubna se diváci setkali s romantickým baletem, zpracovaným v tradičním petipovském duchu, křehkým světem vil a nešťastné lásky. Nastudování se ujala Hana Vláčilová, která současně baletní soubor SOP vede. V minulé sezóně nastudovala Giselle také se souborem Národním divadle moravskoslezském, sama jako sólistka baletu ND mnohokrát titulní roli tančila a právě v ní se také loučila s publikem. Není tedy divu, že k dílu přistoupila citlivě a erudovaně, a nová verze ve Státní opeře má naději stát se stálicí repertoáru. To však závisí také na osudu samotné SOP, na jejíž situaci v premiérový večer upozornili zaměstnanci divadla veřejným vystoupením před diváky a citováním nového prohlášení. Snad byli návštěvníci poněkud zaskočeni, když místo předehry k baletu uslyšeli nejprve výtky k činnosti Ondřeje Černého, současného ředitele ND, který byl pověřen vedením divadla, a když byli vyzváni, aby podpořili ty, kteří bojují za zachování SOP jako samostatné scény s operním a baletním souborem.

Balet Giselle mělo v Praze naposledy na repertoáru Národní divadlo (od roku 2004, staženo bez oficiální derniéry). Verze Státní opery navazuje spíš na předchozí linii zastoupenou slavným nastudováním Jiřího Blažka, které sice vzniklo už v roce 1969, ale v obnovené podobě je diváci vídali v devadesátých letech. Příběh o venkovské dívce, která se zamiluje do šlechtice přestrojeného za prostého chlapce, zemře žalem, když se dozví pravdu, a po smrti se promění ve vílu, aby nakonec svému milému zachránila život, je prototypem romantické tragické lásky a Giselle je prototypem romantického baletu. Není však prvním romantickým baletem, tou byla Sylfida v roce 1832. Giselle se zrodila o devět let později ze spolupráce kritika a básníka Théophila Gautiera, libretisty Julese Saint-Georgese, skladatele Aldolpha Ch. Adama a choreografů Jeana Coralliho a Julese Perraulta. Jako se Sylfida stala životní rolí proslulé tanečnice Marie Taglioni, tak se Giselle stala osudem neméně slavné Carlotty Grisi a je stále jednou ze stěžejních rolí klasického repertoáru.
V inscenaci SOP dnes zůstává zachováno vše, co Giselle v osmdesátých letech předminulého století získala úpravami Mária Petipy v Petrohradě (a co od ní také divák očekává). První polovina představení neplyne však ještě tak hladce. Mnoho pantomimických scén je spíše hráno než prožíváno, včetně scény šílenství Giselle, ale příjemně působí jednoduché formace sborů i prosvětlená prostorná scéna dodržující úzus rozmístění staveb i rekvizit, se siluetou hradu na horizontu. Mnohdy by celkové atmosféře pomohlo i dynamičtější zapojení orchestru.

V roli Giselle se na premiéře představila Zuzana Hvízdalová, jako vévoda Albert tančil Michal Krčmář. Oba vkládají do rolí všechny své schopnosti, zejména u Michala Krčmáře je stále vidět stoupající tendenci. Nejpovedenějším místem prvního jednání se z diváckého hlediska stal svatební pár, oblíbené pas de deux s dějem vlastně nijak nesouvisející, ale přinášející tanečníkům vždy výzvu. Ve dvojici Daria Lazucova a Vaeceslav Burlac na sebe jednoznačně strhl pozornost tanečník, a to jak zcela jistými mnohočetnými piruetami, tak přesným batýrováním ve skocích a vůbec celkovou suverenitou projevu, která některým tanečníkům ještě chybí. Hilariona, nešťastného nápadníka Giselle, který je obětí vlastní žárlivosti, ztvárnil Richard Hlinka. Všichni tři hlavní představitelé rozvinuli své schopnosti naplno až ve druhém jednání.

Do „bílé“ části baletu byly zapojeny studentky nejvyšších ročníků konzervatoře, proto se na jevišti také mohlo objevit 24 vil – a dokonale synchronizovaných. Magicky působí tradiční kruhové formace uzavírající se kolem obětí lesních vil, Hilariona a vévody. Práce sboru byla skutečně na vysoké úrovni a k romantickému dojmu přispěly i tradiční kostýmy Josefa Jelínka s bohatými sukněmi. Královnou vil a nekorunovanou královnou premiérového večera byla Rebecca King, která strhla obecenstvo svým charismatem již při prvním výstupu na jeviště, sebejistá technicky i výrazově (v programu je uváděna jako jedna z alternací titulní role). Také hlavní pár se ve druhém jednání předvedl v dobrém světle, i zde však mnohem více vynikal Krčmář. Snivou i ponurou atmosféru dokreslovaly opět realisticky, ale vkusně provedené kulisy temného lesa (scéna Martin Černý). Pouze orchestr podával po celou dobu představení výkon poněkud kolísavý.

Giselle byla pro Státní operu bezpochyby správným krokem. Nabízí divákům výpravný romantický kus, který potěší ty, kteří do divadla chodí obdivovat osvědčené tituly, a tanečníci v ní získávají možnost technického růstu, která není zanedbatelná. Ačkoli ne všechny výkony třeba zpočátku splňují očekávání, je právě takovýto balet dobrou motivací pro další rozvoj. Proto si můžeme jen přát, aby další představení byla vždy provedena o trochu lépe a nikdo z těch, kteří se na nich podílejí, nepolevoval v úsilí, ačkoli v SOP stále panuje atmosféra nejistoty.