Označení „projekt současného tanečního divadla“ pro tento kus bezezbytku platí. Spíš než o ukázku současného tance jde o taneční divadlo s umně propojenou hudební, pohybovou i scénografickou složkou. Námět – legenda o pražském Golemovi – dává nutně vzniknout dějovému tvaru, který má ale dramaturgie pevně v rukou. Hodinové představení není dělené přestávkou, a stačí právě k pokrytí námětu, bez zbytečných oklik a bez patosu.
Nejsilnější složkou je bezesporu živě interpretovaná hudba (BB Cooper, instrumentace Martin Kumžák), která vychází z židovských motivů a trochu z jazzové improvizace. V představení jsou ale použity i úryvky skutečných obřadů, zpěv i přednes textů doprovázejí rituál domácí slavnosti, která celý příběh rámuje, svátek Seder, při němž si Židé připomínají vyvedení Izraele z Egypta a je zde paralelou osvobození od zla. Tím jsou také odlišeny dva typy prostředí, v nichž se děj odehrává – město v jeho ulicích a prostoru patří tanečníkům a jevištní akci, zatímco domácí prostředí, které je místem obřadu, patří zpěvu. Jen je škoda, že divák nemůže nahlédnout také do překladů textů... Od sboru (dvě ženy, tři muži) se vyděluje jeden hlas, který, alespoň podle dramaturgického načasování, je zvěstovatelem nejdůležitějších sdělení (role se ujala populární zpěvačka Dasha).
Příběh, prokládaný oněmi výjevy z tradičních rituálů, sleduje pražskou pověst, podpořenou vstupem záporné postavy, toho, před kým je třeba židovské město uchránit. Stvoření Golema se řídí tradovaným rituálem, rabín a jeho dva pomocníci, mystický obřad, trojí obcházení v kruhu... „Zrození“ Golema je i vtipným scénickým prvkem, připomínajícím vyloupnutí motýla z kukly, a Golem není stvoření hrozivé, naopak bytost toužící po konání dobra. To vyjadřuje zejména jeho závěrečné sólo, po němž téměř lidsky usíná. Jeho dočasný život končí opět v magických kruzích kráčejícího rabína a ve spršce listů svatých knih. Tvůrci sáhli k inovaci, neboť Golema ztvárňuje žena (Ivanka Hannychová), snad aby byl zcela potlačen starý stereotyp zpodobující tohoto mystického tvora jako hřmotnou a nebezpečnou postavu. Naopak se stává veskrze sympatickým a přívětivým. Pro roli rabína Léva byl vybrán Igor Žukov, který vážnou postavu interpretuje se zaujetím a tanečně zcela bez problémů.
Choreografický jazyk představení si půjčuje tu ze současného tance, tu z klasiky a z lidových židovských tanců, ale jako celek funguje překvapivě kompaktně. Jednoduchá scéna sestává z několika závojovitých opon a zcela prostých útvarů měnících se ze stolu na zákoutí v městské ulici či práh domu s častým použitím točny, autor jednoduše a působivě pracuje i se světly, zejména ve vytváření iluzí prostoru (David Bazika).
Představení, které objevuje mystické kouzlo židovské Prahy, je příslibným debutem Prague City Dance Theatre. Ghetto 1577 je výsledkem vyvážené týmové spolupráce a je škoda, že bylo uvedeno zatím jen jako jednorázová akce.
Psáno z premiéry 30. prosince 2008.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace