GEO – Odlupovat tancem paměťové vrstvy, vířit sedimenty

Na festivalu 4+4 dny v pohybu v Divadle PONEC Tereza Ondrová spolu s Temporary Collective uvedla premiéru své novinky GEO. Tvůrčí metodou geologických a archeologických vrtů a sond se obrací k osobní i tvůrčí historii, k dějinám místa, kde PONEC stojí, a k paměti vlastního těla v kontextu Země, řeky a podloží, jichž je součástí.

17. 10. 2023 recenze

GEO. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Jana Bohutínská

V roce 2021 jsem se sešla s Terezou Ondrovou při rozhovoru pro výzkumný projekt Institutu umění – Divadelního ústavu Český tanec v datech. Náš dialog je součástí publikace Taneční kariéry – kontexty a příklady (vyd. 2022). Rozhovor je Terezinou tvůrčí biografií, od začátků, kdy tanec objevovala a upřednostnila ho před profesionálním lyžováním, přes éru VerTeDance, až po spolupráci s Petrou Tejnorovou v uskupení Temporary Collective. Rozhovor je však také Terezinou pedagogickou biografií. A dostaly jsme se i na osobnější témata, včetně toho, jak se v průběhu taneční kariéry vyvíjí její taneční tělo a jeho reakce. Došlo i na téma kariérní kontinuity, na to, jaké to je začínat v českých grantově-projektových podmínkách svým způsobem opakovaně od začátku. „A jsme zase u kontinuity, u toho, jak se člověk posouvá…,“ nadhodila jsem na úplném konci rozhovoru. „...nebo aby se vůbec udržel,“ doslovila větu Tereza.

Při premiéře inscenace GEO předstupuje před publikum v jasně modrém tričku, které evokuje vodní živel i od mraků vymetenou oblohu, v elasťákách s prokresleným vyobrazením obnažených lidských svalů a v teniskách. Společnost jí na jevišti dělají jen dva kabely se zakončeními, která slouží jako „stetoskopy“ – pro poslech nitra země, hudby, zvuků, které vyjdou na povrch, jen když je performerka těmi nástroji magicky vyvolá. A zadní plán jeviště tvoří pohyblivá vizuální mapa, která nabízí paměťové stopy, zaznamenané, v kontrastu s fyzickým tancem, ještě ve dvojrozměrném médiu, ať jsou to barevné skvrny, nebo tahy tužkou, které chvílemi evokují dětskou kresbu, aby se přelily do čáry asociující záznam tepu lidského srdce. Není-li to tedy tep Země, seizmická aktivita nebo třeba minimalistickou kresbou zachycený tok řeky Vltavy, který hraje v Terezině zpětném průzoru proti běhu času zásadní roli. Výraznou roli má v inscenaci také slovo, vyprávění, narativní linka.

Jako kdyby totiž performerka od první inscenace v PONCI, Průzor hrdlem, kterou uvedla s VerTeDance v roce 2002, až k letošní inscenaci GEO pomyslně opsala ensó, japonský zenový kruh. Ten, který jeden soustředěný tah štětcem obkrouží, ale úplně neuzavře. Na Průzor hrdlem vzpomíná (a já, které inscenace také utkvěla v paměti, ten kruh opisuji z hlediště s ní) s humorem, který je tak charakteristický pro její uměleckou práci, je její jedinečnou silou, v níž nemá, troufám si napsat, na české taneční scéně skoro konkurenci a jenž přispívá k její originalitě i v mezinárodním kontextu. Vyprávění je v inscenaci melanží osobních tvůrčích vzpomínek se zasvěcením do hluboké historie místa, bráno časově i geologicky, kde PONEC stojí a kterým kdysi tekla Vltava (paní Vltavskou hrála Tereza Ondrová v inscenaci VerTeDance Případy doktora Toureta a v roce 2010 za ní dostala ocenění Tanečnice roku).

Na podlaze divadla nachází umělkyně neuralgické body, nějaké svého druhu nervové pleteně, které zcitliví a ozvou se při přiložení „stetoskopu“. Mají své hudby, zvuky, šumy a hluky, spouští promluvu i tanec. V pohybu občas prolétne citát jako vzpomínka, kterou je potřeba znovu tělem zpřítomnit. Příkladem jsou různé typy chůze ze zadní do přední části jeviště, viděné v Call Alice, v kuse, který Tereza Ondrová vytvořila s italskou performerkou Franceskou Foscarini (premiéra 2021). A v pohybu, v tanci, Tereza znovu osvědčuje svou další klíčovou sílu: schopnost dát zásadní pozornost detailu a z malých gest, pohybů (klidně jen očima) vytáhnout taneční strukturu, jako by drobnými stehy trpělivě vyšívala velké plátno, z něhož pak jeho pozorovatel zůstane paf – pokud je ochotný s ní tu cestu malých kroků a odboček projít, dát spolu s ní malým gestům velký význam.

Inscenací se vine i osobní linka. Performerka vypráví o své babičce, dotkne se tématu mateřství, sexuální orientace a nakonec i bolestí těla. Mluví nejen o bolesti a zranění, ale i o paralýze, ochrnutí a zblázněné štítné žláze, kdy do jejího monologu proklouznou tyroxin a trijodtyronin, hormony štítné žlázy; až do tak subtilních vrstev jde její archeologie těla. Zveřejňuje nejistotu, snad mezní zkušenost, kdy nebylo jasné, zda její zdravotní potíže ještě někdy odezní.

V říjnu se Tereza Ondrová postavila na jeviště, z vnějšího pohledu v prohloubené tvůrčí kondici, a i já jsem se v publiku vystavila a otevřela její novince GEO. Zní mi to hrozně, ale píšu o umění už čtvrt století. A pořád doufám, že se umění ve mně dotkne něčeho zvlášť živého a podstatného, co dá smysl všemu času, který trávím s uměním, po večerech v divadlech (pojďme si někdy popovídat o bolestech z těch příšerných divadelních sedadel, když navíc s jistotou víme, že sezení zkracuje život), přemýšlením o umění a psaním o něm. Občas se to stane, občas ten výjimečný smysl zahlédnu, smysl, který resuscituje mou motivaci, abych to zase znovu a znovu zkoušela, abych se další měsíce a roky trmácela Prahou i jinými městy či místy po nocích a šidila spánek (což prokazatelně zkracuje život). A stalo se. Při premiéře novinky Temporary Collective GEO.