Shift (R. Küwen). Foto: Vojtěch Brtnický
První performancí 30. března bylo dramaturgicky i artisticky skvěle zvládnuté Vixen norsko-švédského tria Tanter. Protagonistky v něm reflektovaly názory, které jsou – anebo kdysi byly – ve společnosti ve spojitosti s ženami propagovány, například, že hysterie jako nemoc souvisí s nedostatkem děložní aktivity. Takové informace se k divákům dostávaly v kontrastu s líbivými akcemi artistek, které tím absurditu předsudků ještě prohlubovaly. Velmi dobře vystavěly jak dramaturgii celku, tak dílčích akcí – zapůsobila třeba scéna, kdy se Moa Asklöf Prescott pohybovala na horizontálním laně a kromě řady akrobatických akcí po celou dobu žvýkala listy růže a česala si vlasy. Dvě zbylé performerky dotvářely její vnitřní hlas, který tvrdil, že je dokonalou ženou, ale šel do rozporu s akcemi artistky, jež se zdály nedokonalé a strojené. To by samozřejmě nebylo možné, kdyby Prescott svou disciplínu dokonale neovládala, a právě na takovém typu kontrastů představení stálo. Jeho úspěch spočíval ve spojení skvěle zvládnuté akrobacie s kvalitním dramaturgickým a hereckým zpracováním.
O něco subtilnější se ukázala performance Portugalky Any Jordão I am (k)not. V sólovém výstupu nabídla několik nevšedních nápadů, jak pracovat s lanem, ale v momentech, kdy se snažila vyobrazit situace citového vypětí a nepříjemných vzpomínek, dodávala akcím až přílišnou závažnost. Možná kdyby jemnost, s níž pracovala na začátku, udržela do konce, bylo by i sdělení vážnějších scén silnější. I am (k)not se však stalo až příliš patetickým a zvolené pojetí abstraktního tématu, kdy „Lano se stává čárou života, připomíná momenty, drží vzpomínky, myšlenky a sny…“, způsobilo spíš odstup, než že by člověka vtáhlo do dění.
V protikladu k tomuto sólovému výstupu bylo pro mě Shift Roxany Küwen jedním z nejzajímavějších představení festivalu. Artistka německo-íránského původu pracovala na visuté hrazdě a všemi končetinami žonglovala s míčky. Zdůraznila kreativitu, která se skrývá v tématu inscenace – narušování systému a norem. Hravost s vizuálními obrazci z míčků, s tělem a prostorem naprosto vtáhly do děje. Přitom citlivost v akcích performerky nebyla za celou dobu ničím narušena, ale naopak byla rozvíjena a gradována, a to pak působilo skoro kouzelným dojmem – divák díky tomu mohl ještě víc ocenit virtuozitu žongláže a akrobacie.
Festival Fun Fatale uvedl v Praze ještě několik děl, ale tím nekončí. Další část proběhne 19.–21. dubna 2017 v Jihlavě a v květnu se představí i na Slovensku – v Bratislavě a Dolných Orešanech. Na zmiňovaných inscenacích je každopádně znát, že ženský nový cirkus má silné kouzlo a kvalita představených kusů je vysoká. Jako největší pozitivum pak vidím fakt, že uvedené produkce byly vydařené nejenom artisticky, ale hlavně dramaturgicky. Ukazuje se, že nový cirkus opravdu není jen cirkus, že je schopen reflektovat významná společenská témata a přimět k zamyšlení.
Psáno z festivalu 30. a 31. března 2017, Fun Fatale Praha.
Fun Fatale
Mezinárodní festival současného cirkusu v podání žen
29. března–2. dubna 2017
Vixen
Autorky: Tanter – Karoline Aamås (vertikální lano), Moa Asklöf Prescott (slackrope – volné lano) a Elise Bjerkelund Reine (visutá hrazda a kontorsionistika)
Světová premiéra: 16. dubna 2015
Česká premiéra: 30. března 2017
I am (k)not
Autorka: Ana Jordão
Česká premiéra: 30. března 2017
Shift
Autorka: Roxana Küwen
Česká premiéra: 31. března 2017
Světová premiéra: 2014
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace