Fucking Burn It! – Age on Stage

Lucky (Charlotta Őfverholm). Foto: Hakan Larsson.

Autor Petra Dotlačilová

(Téměř) one-woman show

Představení, která byla uvedena v rámci festivalu, měla v produkci Charlottina skupina Compagnie Just de la vie. První dva večery nabídly její poslední dílo Lucky – sólové představení, které vytvořila spolu s americkým choreografem Dwightem Rhodenem. Lucky mohlo být zároveň jistým manifestem festivalu a jeho mise.

Ukazuje všechny stránky multitalentované performerky: tančí, zpívá, cvičí jógu, visí na laně… Hudební koláž od baroka po Franka Sinatru podtrhuje fragmentární charakter představení. Všechny tyto fragmenty, tu komické, tu vážné, dávají dohromady obraz života umělce, který toho má hodně za sebou, se všemi silnými i slabšími momenty, a jenž se nebojí jít dál, tančit, žít a zemřít. Charlottin sugestivní hluboký hlas nás provází celým představením: nejprve počítá od sedmi do jedné, jako by nás uváděla do meditace. Místo relaxu ale čelíme její nevyčerpatelné energii. Věty a otázky jsou vystřelovány do publika: „Jste šťastní? Jaký byl nejšťastnější okamžik vašeho života? Jste zamilovaní?“ Tanečnice skutečně chce, aby se diváci vyjádřili, dokonce tak mohli učinit přímo na její tělo černým fixem. V jednu chvíli se zdá sebevědomá, mluví, zpívá a tančí, čiší energií a silou, za okamžik ale zoufale visí ve výši na provaze a prosí diváky o pomoc. Otázka pomoci se stala konstantním tématem představení: lidé neustále hledají někoho, kdo by jim mohl pomoci vyřešit jejich problémy, tanečníky nevyjímaje. Charlotta vypočítává ty, kteří se ji snažili „opravit“: lékaři, fyzioterapeuti, guru… Ale nakonec si každý musí pomoci sám, být sám sebou a najít správná řešení. Přes všechny tyto osobní reference není Lucky jen autobiografické představení. Nutí vás přemýšlet o vlastním životě, snech a o tom, co i vás činí šťastnými.

Dalším představením na programu festivalu byl duet Antithesis, jejž měl na svědomí opět americký choreograf Dwight Rhoden. Ten původně vytvořil duet pro Charlottu a Jana-Erika Wikströma, kterého nyní nahradil Dragos Mihalcea. Hlavní téma vycházelo z povahy tanečníků samotných, již byli v mnoha aspektech protiklady. Nejviditelnějšími rozdíly byly jejich trénink a kariéra: Jan-Erik Wikström je tanečník klasického tance, bývalý sólista Královské opery – a stejně tak Dragos Mihalcea; Charlotta je současná tanečnice, herečka i zpěvačka, zaměřuje se na fyzické divadlo. Jejich odlišnost byla pro choreografa největší výzvou, nakonec ale dosáhl vyvážení, takže jeden dokáže těžit z druhého. Tanec je plný složitých párových kombinací, takže dílo vypadá o něco více „baletně“ než Charlottin obvyklý styl. Téma protikladů je rozvinuto též v obsahu duetu, který se zdá příběhem velmi složitého vztahu. Pár se neustále pohybuje mezi láskyplnou harmonií a neshody. Hudba, eklektický mix stylů, podtrhává každou situaci. Abstraktní současná hudba doprovází první scénu, v níž se ještě zdá vztah muže a ženy nejasný. Jak se tanec rozvíjí, postavy a jejich vztah se vyhraňují. Romantické okamžiky se svůdnou jazzovou hudbou jsou brzy zničeny mužovou nestálostí. Nechce se vázat, ona se přesto zoufale snaží získat ho zpět. A naopak. Čím více se tanečníci noří do příběhu, tím více nacházejí společnou půdu na poli emocí. Výsledkem choreografie je jedinečné souznění.

Třetí choreografií byla další Charlottina kreace Pas de deux sans toi, vytvořená ve spolupráci s Jordim Cortésem. Poněkud dvojznačný název odráží formu tak trochu jiného duetu. Dva performeři, Charlotta Öfverholm a Lindy Larsson, vystupují v tomto „burleskním kompotu“ inspirovaném básněmi a instalacemi francouzské umělkyně Louise Bourgeois spíše vedle sebe, než spolu. Struktura díla je dost podobná Lucky: mluvené slovo střídá expresivní tanec, hudební a akrobatická vystoupení, mnoho otázek (skutečných i rétorických) je mířeno do publika, které bylo v tomto směru neobvykle aktivní. Nicméně Pas de deux sans toi bylo o něco temnější, zneklidňující…, a i když vystoupení obsahovalo humorné okamžiky, i ty byly spíše mrazivé než směšné. Silný je především úvodní „duet se salátem“, v němž zelenina jako by znázorňovala její zranitelnost, jež je agresivně napadnuta nebezpečně vypadajícím charakterem, kterého hraje Lindy. Tato pasáž mimochodem odhaluje výjimečnou fyzickou zdatnost tohoto známého švédského herce a zpěváka. Zároveň to ale byl také jeden z mála momentů, kdy oba performeři skutečně tančili spolu. V jiných částech představení od sebe měli větší odstup, Lindy většinou doprovázel Charlottiny výstupy hrou na akordeon a zpěvem. Pas de deux sans toi je o atmosféře a náladě vytvořené situacemi, především ale nechá zářit své interprety, oba velmi charismatické a silné. A přestože konec přestavení byl dvojí (ten první sama tanečnice zavrhla se slovy: „Tenhle konec se mi nelíbí…“), tak se zdál náhlým. Jako by něco zůstalo nevyřčeno. Ale možná to bylo proto, že jsme prostě nechtěli, aby to skončilo, a chtěli jsme se nadále dívat na tyto bizarní a skvělé osobnosti.

Taneční film a seminář o stárnutí tanečníků

Festival nabídl tanečnímu publiku i další lákadla. Během týdne mohli diváci přijít do Dansmuseet (Tanečního muzea) a zdarma zhlédnout unikátní výběr tanečních filmů. Na programu byly filmy Strange Fish, Cost of Living a Enter Achilles známé skupiny DV8, Coup de Grâce španělského choreografa Jordiho Cortése nebo This is… českého souboru Farma v jeskyni. Nicméně jedním z vrcholů festivalu byla premiéra nového dokumentu o Charlottě Öfverholm s názvem Force (Síla), jejž vytvořil Anders J. Larsson. Dokument se natáčel ve Stockholmu, New Yorku, Praze a Paříži, kde můžeme Charlottu sledovat při tvůrčím procesu (zkoušení, vystupování, učení) i v soukromí. Kamera nás zavede do jejího běloskvoucího bytu ve Stockholmu, kde může dokonalý pořádek překvapit diváky, kteří očekávají chaotický domov umělce. Je to přesně naopak: Charlotta vysvětluje, že potřebuje být obklopena dokonalým pořádkem a čistotou, aby se její kreativita mohla rozvinout. Rozhovory s mnoha jejími kolegy, spolupracovníky, studenty, přáteli i s její matkou vytváří obrázek její osobnosti z mnoha úhlů. Charlotta je většinou charakterizována jako člověk s neuvěřitelnou energií, workoholik, perfekcionista… Její umělecký styl je často popisován jako velmi expresivní, divadelní styl, jako „něco jiného“, což se zdá důvodem, proč jsou její díla tak výjimečná. Tato výjimečnost je vnímána pozitivně v místech jako New York, Německo nebo Praha, na druhou stranu ji postavila mimo hlavní proud (pokud vůbec něco takového v současném divadle existuje) v její vlasti – jak se vyjádřil Lindy Larsson. On byl vlastně jedním z mála Švédů, kteří v dokumentu vůbec vystoupili. K smutnějším částem filmu patřily zmínky o omezeních a problémech, které obnáší život tanečníka. Když totiž někdo pracuje tak tvrdě, dříve nebo později se dostaví fyzické problémy. Charlottu dostihly krátce před jejími 50. narozeninami, kdy se bolest v kyčli stala nesnesitelnou a musela podstoupit operaci. Ale co je fascinující, o několik měsíců později stála zpět na jevišti! To je dokazuje, jakou sílu a odhodlanost v sobě skrývá. Touha po pohybu a tvorbě je nezastavitelná.

Důležitou součástí festivalu byl též seminář – či konference – s názvem Age on Stage (Věk na jevišti), který se podíval na tento palčivý aspekt života tanečníků z teoretického hlediska a stal se také platformou pro diskusi. V první části semináře vystoupili tři hosté: Fay Nelander, irsko-švédská poradkyně tanečníků při Baletní akademii, Paul Bronkhorst z nizozemské organizace zajišťující tanečníkům přechod k jiné kariéře a Madeline Ritter, umělecká manažerka a zakladatelka nové taneční skupiny pro zralé tanečníky Dance on. V publiku bylo přítomno mnoho zástupců tanečních divadel, škol, nadací a samozřejmě též tanečníci sami, jak ze Švédska, tak ze zahraničí. Během semináře a následné obsáhlé debaty byla probírána témata jako předsudky společnosti vůči tanečníkům, stereotypy, jež v profesi převládají, důležitost a hodnota zralých tanečníků, jejich podpora a zviditelňování v uměleckém světě. (Více o semináři zde: Dansportalen.se.)

Galapředstavení

Pověstnou třešinkou na dortu celého festivalu byl galavečer v divadle hotelu Rival. Jedenáct zralých tanečníků z různých částí světa přijalo Charlottino pozvání, aby přijeli zatančit do Stockholmu. Pro některé z nich to dokonce znamenalo návrat na jeviště po několika letech od ukončení aktivní taneční kariéry. Představení bylo zahájeno hostitelkou večera Charlottou Öfverholm: předvedla úryvek Pas de deux sans toi společně s Lindym Larssonem, který hrál na akordeon ruskou píseň Oči čornyje, zatímco se ho tanečnice snažila všemožně rozptýlit. Po komickém úvodu následoval baletní duet bývalých sólistů švédského královského baletu Marie Lindqvist a Jana-Erika Wikströma (chor. Cristina Caprioli). Jednalo se o úryvek z baletu Jakob, velmi komplexní a technický kus, který ukázal, že baletní hvězdy zdaleka neztratily svou záři. Španělský tanečník Jordi Cortés zvolil minimalističtější přístup, v naprostém tichu a se sklenkou vína v ruce. Další Španěl, Amancio Gonzáles, zatančil naopak dynamickou variaci na Bachovu árii z Matoušových pašijí. Na jevišti se objevily i zástupkyně českého souboru Farma v jeskyni, s nímž Charlotta Öfverholm několikrát spolupracovala; české performerky Hana Varadzinová a Eliška Vavříková zatančily velmi expresivní úryvek z představení Čekárna.

Izraelská tanečnice Talia Paz (Batsheva Dance Company, Scapino, Cullberg Ballet) si pro tento zvláštní večer zvolila choreografii Michaela Getmana, která v daném kontextu dost hodila: Let me dance for you. Tato známá melodie z muzikálu Chorus Line uzavřela tragikomické sólo pojednávající o psychické i fyzické identitě tanečníka. Další slavná osobnost, tanečnice známá z DV8, choreografka Wendy Houstoun, zvolila ve svém výstupu podobný tragikomický přístup: všemu, co jí přišlo na rozum, říkala: „ano“. Především tomu, že musí jít dál. A byla fantastická.

Charlotta Öfverholm se po úvodním čísle objevila na jevišti ještě několikrát, a to s úryvky děl Kody Zivota – the last forecast, Lucky a Antithesis s oběma klasickými tanečníky Janem-Erikem Wikströmem a Dragosem Mihalceaem. Předposlední na programu bylo další velmi známé jméno: Desmond Richardson, bývalý sólista Alvin Ailey American Dance Theater, Ballet Frankfurt nebo American Ballet Theatre. Jeho variace z Hissy Fits (chor. Dwight Rhoden) byla výkladní skříní čisté krásy a technické dokonalosti. Galavečer byl zakončen megalomansky nazvaným Grand Finale, v němž se na jevišti sešli všichni ti úžasní tanečníci, aby se za zpěvu Lindyho Larssona rozloučili s diváky krátkou choreografií. Atmosféra celého večera skutečně působila výjimečným dojmem, mimo jiné i proto, že početné a mezinárodní publikum bylo velmi angažované a nadšené, což mimochodem platí vlastně pro celý festival. Diváci tím dávají jasně najevo, že chtějí více zralých tanečníků na jevišti, kteří mají stále co nabídnout!

Psáno z festivalového dění 9.–17. října 2015, Dansmuseet, Stockholm.

Festival Fucking Burn It! – Age on Stage

Lucky
Idea, koncept, choreografie a performance: Charlotta Öfverholm
Režijní spolupráce: Dwight Rhoden
Hudba: Alvina Lanselle Světla a scéna: Tobias Hallgren
Video: Anders J. Larsson
Foto: Håkan Larsson

Pas de deux sans toi
Choreografie, režie a koncept: Charlotta Öfverholm
Režijní spolupráce: Jordi Cortés
Hudba: Lauri Antila
Kostýmy: Sari Nuttunen
Světla: Tobias Hallgren

Antithesis
Choreografie: Dwight Rhoden
Světla: Tobias Hallgren