Frida Kahlo na scéně Severočeského divadla

Frida (Frederika Kvačáková, Elena Mazanová). Foto: Petr Berounský.

Představení Frida se bezpochyby bude řadit k výjimečným tanečním titulům zdejšího ansámblu. Strhující příběh jedné z nejslavnějších malířek 20. století Fridy Kahlo umělce přímo vybízí k jedinečnému divadelnímu sdělení. Téma bylo již vícekrát zpracované do taneční podoby. U nás to byl Jan Kodet, který vytvořil krátkou verzi Povídání s Fridou a Fridu uvedl rovněž Robert Balogh. Zcela nedávno to byl Anglický národní balet, který uvedl titul inspirovaný životem této umělkyně. Frida prožila velmi dramatický i bolestný život. Malovala ve stylu původní mexické kultury, kterou mísila s prvky realismu, symbolismu a surrealismu. Jako mnozí surrealističtí umělci podporovala komunismus.

Náhled do života

Balet začíná Fridiným pohřbem, se skutečnou rakví obklopenou truchlícími. Již od počátku je jasné, že epické výjevy budou vyprávěny sdělně, bez ambic abstraktního vyjádření. Na pohřbu se objeví postava vyzrálé Fridy v interpretaci Eleny Mazanové, která je průvodkyní na „vlastní“ nelehké životní pouti. Výrazná tanečnice jakoby zapisuje zážitky do svého deníku, komentuje jednotlivé scény a několikrát se střetává s Fridou v jejím mládí. Podobně doprovází klíčové životní okamžiky ženský hlas (španělsky i česky) použitý z nahrávky.

V počátečních obrazech sledujeme dospívání v rodině. Frida měla silný vztah k otci, profesionálnímu fotografovi německého původu, k sestře, ke kamarádům ve škole, objevuje v sobě silný emocionální náboj a schopnost vnímat svět a lidi kolem sebe, vcítit se do nich. Prožívá první lásku, vesele a bezstarostně se baví na různých oslavách. Spontánně a vášnivě se zamiluje do malíře Diega Rivery (Robert Király), v němž, jak sama říkala, viděla „dítě, milence a celý svět“. Dojde však ke zlomovému okamžiku, k tragické autonehodě, která ji následně znemožní normální život…

Nehodu lze spíše vytušit z následných komentářů lékařů v bílých pláštích a z náznaků rentgenových snímků, dokumentujících diagnózu vážného úrazu páteře a končetin. Fridu vidíme v náznaku kostýmu, obvázanou a jakoby „sešroubovanou“, doktoři s ní manipulují, zvedají a přenášejí ji. Následně je po dlouhé rekonvalescenci na lůžku opečovávána rodinou. Tady dochází k rozhodnutí malovat a zachycovat svět kolem sebe tak, jak ho sama nebude moci žít. Na lůžku s podpůrným stojanem začíná intenzivní tvůrčí práci.

Tím ovšem tragédie končí, protože další scénosled životních událostí probíhá v plné „taneční“ formě a kondici a ve skvělé interpretaci Frederiky Kvačákové, výborné představitelky slavné malířky v nejlepších letech. Vše probíhá a je zatančeno tak, až se zdá, že k žádným následkům úrazu nedošlo. A to je poněkud zavádějící. Víme, že Frida trpěla ukrutnými bolestmi, takže celý průběh všedních dnů musel být velmi namáhavý. Tady se autorka i režisérka uchyluje k jisté licenci a téměř až do konce nechává Fridu tančit bez fyzických problémů. Ani během svatebního veselí a během následného pobytu v San Francisku se nezdá, že by docházelo k zásadnímu posunu ve Fridině pohybovém slovníku.

Krizové chvíle nastávají až v těhotenství, kdy ji Diego začne opakovaně podvádět a následně pít. Po potratu Frida svého muže vyhodí a rozvedou se. Žije si svůj život, chvíli v milostném vztahu s fotografem Nickolasem Murayem, ovšem po krátké době se znovu s Riverou dají dohromady. Až teprve tady začíná být patrný nástup nemoci a nepřetržité útrapy gradují do nejhoršího.

„Doufám, že odchod je radostný a že už se více nevrátím.“

Přestože je taneční jazyk v inscenaci dynamický a logicky spontánně navazující, v partneřině plné zvedaček, skluzů, spirálovitého způsobu rotací, přepadů, převalů vše plyne téměř bez zastavení. Podobně tak i ve sborových scénách, proto je zmíněné dynamiky možná až přespříliš. Vše se plně žene tempem dramatických událostí. Je ovšem patrné, že zvolené pohybové vazby v sólových partech i duetech jsou velmi taneční a jsou tanečníkům šité „na tělo“. Chybí však čas k zastavení, přemýšlení o skutečně prožité bolesti, vývoji v pohybovém omezení i v možnostech vlastní tvůrčí, především malířské práce.

Obrazy, kromě dvou portrétů Fridy a Diega, nejsou citovány ani dále použity. Je zajímavé, že syté barvy, tak typické pro díla Fridy Kahlo, se neodráží ani ve scénografii, ani v kostýmech oblíbeného a uznávaného výtvarníka Aleše Valáška. Ženské kostýmy jsou tradičně střižené šaty, polodlouhé kolové, trochu ve španělském koloritu, pánové mají kostýmy civilnější, střídmější. Jistěže se jedná o určitou stylizaci, nadčasovost vzdálenou od mexického prostředí, přeci jen by se dalo očekávat, že výtvarný efekt bude živější.

Výběr hudby v aranžmá Miloše Vondráčka spadá z velké části do španělské tematiky, hudby Manuela de Fally, Joaquina Rodriga, ale i Francisca Tárregy nebo Elliota Goldenthala. Koláž děl navazujících jedno za druhým se zklidní až v srdceryvné písni, Fridiným monologem krátce před skonem. Očekávaná smrt přichází pomalu, tiše.

Frida si jistě dlouho přála ukončit své utrpení, protože běh mezi operacemi, drogami a alkoholem byl pro ni nekonečný. Marika Mikanová skutečně nechá postavu Smrti (Eliška Černohlávková) přijít a tančit. Má potřebu ukázat ji v její nesmiřitelnosti, takže o radostném konci nemůže být ani řeč. V epilogu se objeví také starší dvojnice. Obě Fridy splynou dohromady. 

Představení je zatančené a naplněné až do konce. Ve sborových scénách používá choreografka až moc španělských flamencových prvků, což nás od představy mexických tanců odvádí. Divácky je tento materiál však vždy vítán, stejně jako rituální tance masek coby předzvěsti smrti, či svět roztančených girls a swingové scény amerických tančíren. Výkony tanečníků byly velmi vyrovnané, ale prim drželi Frederika Kvačáková s Robertem Királym v hlavních rolích.

Psáno z premiéry 21. února 2020, Severočeské divadlo v Ústí nad Labem.

Frida
Hudba: Elliot Goldenthal, Francisco Tárega, Manuel de Falla aj.
Hudební koláž: Miloš Vondráček
Libreto: Marika Mikanová
Choreografie a režie: Marika Mikanová
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Vratislav Mikan
Asistent choreografa: Natália Vasina
Premiéra: 21. 2. 2020