Fragmenty milostných obrazů – Pohybová instalace mezi artefakty

Fragmenty milostných obrazů (I. Mikshina, M. Čechová). Foto: Vojtěch Brtnický

Autor Lucie Dercsényi

Jestliže v jedné z posledních produkcí Vypravěč, uvedené v roce 2016 v Paláci Akropolis, se Petr Boháč zabýval niternými rozkoly v potemnělém prostoru, jemuž vévodila Cécile da Costa, v novince Fragmenty milostných obrazů se ocitáme v úhledném, čistě bílém prostředí – výstavní síni. Zbrusu nový počin pak volně navazuje na Constellations I. Before I Say Yes z loňského podzimu.  

Hra s objekty a kamerou

Jednoduchost tvarů, jež scéna prvotně evokuje, je postupně narušována. Miřenka Čechová hned v úvodu čte erotický sen, který má navodit dotčené téma vztahů, a to nejen milostných. Sedá si na zem, různě se zalamuje a svádí Boháče, jenž znuděně přihlíží. Na scénu je přinesen první objekt – obraz Volání divočiny z cyklu Perem Markýze de Sade od Mariany Jůdové, na němž je zachycen muž se ztopořeným pohlavním údem.

Před diváky probíhá instalace šestnácti výtvarných artefaktů, jež jsou na jevišti během jediné hodiny prezentovány a k nimž se vážou fyzické akce. Petr Boháč je tu v roli hlavního kurátora, který určuje umístění soch, obrazů a navádí účastníky této neobvyklé vernisáže. Ale nejen to – v jeden moment se utkává se svým rivalem Romanem Zotovem jako zuřivý býk – zcela obnažený, rozzlobený, bojující, když předtím práskal koženým páskem, a tak ovládal svého soka. Nakonec oba soupeři zůstávají ve smířlivém objetí a Boháč se obléká.

Zpočátku se produkce nese v laskavějším duchu. Zpěvačka Alice Bauer pomalu rozechvívá svůj hlas a skladatelka Eliška Cílková hraje na struny vypreparované rezonanční skříně klavírního křídla. Rozličné zvuky, tóny, výtvarné objekty a tanec se prolínají, reagují na sebe a vytvářejí vizuálně originální kompozice.

Důležitou roli zde zastává motion tracking, kdy se na podkladu informací o poloze pohybujícího se tanečníka/objektu informace zaznamená a zpracovává v reálném čase. Proto v horní polovině bílého plátna můžete sledovat detaily tváří i drobných uměleckých výtvorů, jakým je například Svastika N° 2 Jakuba Tauše. Projekce se sama o sobě stává dalším artefaktem – plastickým obrazem v jemném šerosvitu.

Miřenka Čechová, Inga Mikshina a Roman Zotov se stávají nedílnou součástí instalace, mizí a zase se objevují v bílých boxech – podstavcích pro výtvarná díla. Do nich jsou uzavíráni nebo z nich vystrkují hlavu, ruce, končetiny. Objekty zaplňují jeviště a těla tanečníků v bíločerných oděvech se většinou jen vzdouvají a třesou.

Zotov nejistě přechází v černých botách, a když se na projekci objevuje snímek Rehabilitation Dynamis Veroniky Bromové, na němž se nahá plnoštíhlá žena kýve na dřevěné balanční čočce, spolu s Ingou Mikshinou stojí na hraně dvou od sebe odstavených sněhobílých kvádrů a společně vydávají velké úsilí, aby zůstali do sebe pevně zaklíněni.  

Exkurze za intimitou

Každý z vybraných uměleckých objektů současných výtvarníků se stává inspirací pro tělesná vyjádření. Některá jsou méně popisná, jiná zcela bez zábran ilustrují daný objekt. Autoři se vydávají na průzkum i velmi intimních partií, a tak se po prezentaci díla Všechny kalhotky mojí matky od Lukáše Houdka Mikshina vyzývavě vlní v bocích nad ležícím Zotovem, který jí sahá do rozkroku a sundává jí jedny, druhé, třetí… kalhotky (ty poslední nechává). Boháč zase v jeden moment střihá chloupky z klína na hlavě stojící Miřenky Čechové, odnáší si je jako fetiš… Posléze se svěřuje se svou Rodinnou anamnézou a fotografie ze sbírky brouků představuje jako svou prababičku, babičku, dědu, prastrýce.

Fragmenty milostných obrazů jsou vizuálně ukotvenou expozicí, kdy sled výtvarných děl vytváří dramaturgickou linku projektu zakončeného zavěšením obrazu Moravia Express Jana Mika. Pohybové fragmenty pak zachycují vjemy, asociace, které tanečníci v interakci s díly pociťují. Evidentní je jejich neklidná vibrace, fyzická nervozita, s níž reagují na vystavené předměty a vyluzované zvuky.

Sochy a obrazy si můžete po skončení produkce prohlédnout zblízka, přímo na scéně. Některé z nich zůstávají totiž během představení pro diváky neviditelné – k nim patří i ve vitríně umístěný obraz Untitled Michala Pěchoučka. Právě tento kousek, který dostal Petr Boháč jako Cenu Divadelních novin, ho přivedl k vytvoření Fragmentů milostných obrazů.

Inspirace výtvarnými díly není ovšem ve světě tanečního umění ničím novým (vybavuje se mi vskutku parádní choreografie No More Play Jiřího Kyliána inspirovaná soškou Alberta Giacomettiho). V případě Fragmentů milostných obrazů se sice jedná spíše o pohybovou instalaci, ale právě ta se mi jevila jako nejméně záživná.  

Psáno z premiéry 20. května 2017, Palác Akropolis.  

Fragmenty milostných vztahů
Koncept, režie a scénografie: Petr Boháč a Miřenka Čechová
Dramaturgie: Dominika Špalková
Hudba: Eliška Cílková
Zpěv: Alice Bauer
Kostýmy: Miřenka Čechová
Light design: Martin Špetlík
Zvuk: Miroslav Hvizdoš
Premiéra: 20. května 2017