Four more – Ženská těla oděná do šerosvitu

Four more. Foto: Michaela Škvrňáková.

Autor Rozálie Andělová

Manipulace těla i mysli

Tenhle pas de quatre není jen tanečním koncertem pro čtyři těla, ale doslova ódou na tělo. V pořadí druhý z dosavadního triptychu divadelních projektů pod uměleckou taktovkou Marcina Hericha balancuje na hranici divadelní performance, řízené meditace a očistného rituálu. Čtyři interpretky před očima diváků v sérii kratších i delších scénických obrazů zpřítomňují svou tělesnost v prostoru a čase, v němž je ženské tělo současně předmětem touhy, záminkou k předsudkům i nástrojem manipulace. 

Motiv manipulace, tedy vztah mezi ovládaným a ovládajícím, je pro tuto unikátní hru světla, stínu a ambientních zvuků klíčovým pojmem. Již úvodní baletní sekvence za tónů Čajkovského Labutího jezera navozuje atmosféru prapodivného loutkového divadélka. Není zcela jasné, kdo tu vlastně tahá za nitky: performerky oděné jen do naškrobené sukně a brechtovské neutrální masky působí při rutinním konání piruet, arabesek a grand plié sešněrovaně až křečovitě – a to je po dramaturgické stránce vydařený tah. Jakmile totiž své anonymní uniformy odkládají a beze slova stojí před diváky jen v rouše Venušině, jejich individualita, včetně odlišných somatotypů a rysů v obličeji, vyniká o to více. Celý koncept inscenace totiž stojí na jejich fyzickém kontrastu a křehkosti vztahů mezi jejich tělesnými schránkami. Mocenské poměry mezi nimi se v průběhu představení proměňují, vzájemně se na sebe napojují a opět se od sebe odpojují, pevně se drží a náhle pouští, tu se podpírají, tu odstrkují. A prostřednictvím obdivuhodně široké škály interakcí prozkoumávají, jak děsivě snadné je získat moc nad druhým. Či vlastně nad druhou. 

Choreografie nezavazuje protagonistky k dodržení žádného konkrétního, vyhraněného stylu, až na úvodní baletně laděnou pasáž. Namísto toho staví na pohybových možnostech každého lidského těla, nehledě na taneční zkušenosti, věk, fyzickou kondici či celkový tělesný rozsah. V roztančených sekvencích lze pozorovat prvky contemporary, nohy i paže s intuitivní volností plují éterem, jak se tanečnice nechávají unášet impulsy svého vlastního těla: ve stoje, v sedě i v leže zkoumají, do jakých poloh je zavedou tentokrát. Každé jednotlivé pohnutí – těla i mysli – jako by bylo i pro ně samotné tak trochu překvapením, znovuobjevením svého vlastního pohybového repertoáru. Chvílemi jsou zabrané samy do sebe, chvílemi se neplánovaně synchronizují, jako by mezi nimi panovala nevyslovená shoda. Některá z prostorových řešení jistě ne náhodou připomínají folklorní tance, pohyb po kruhu či rytmizované pleskání do stehen vytváří dojem pevně semknuté čtyřčlenné komunity. Ve střehu přitom diváka udržuje promyšlený kontrast mezi klidovými stádii, hraničícími až se strnulostí, a manickou repetitivností jednoduchých, často prudkých pohybů (převalování z boku na bok, kotoul vpřed, výskok, lehání na zem, úder pěstí o kovový plát). Zejména po rychlejších pasážích jsou následné momenty absolutního klidu zásadní, přerývaný dech a viditelné svalové napětí zadýchaných performerek se tak sami o sobě stávají klíčovým choreografickým prvkem. Jednoduchost pohybů podtrhují čisté linie a přísná symetrie jednotlivých čtyřčlenných uskupení, které se v průběhu inscenace do sebe plynule přelévají: motivy stání v zástupu či řadě, pohyb po kruhu a víceúrovňové statické pózy se v různorodých variantách opakují a s každou další iterací jen získávají na síle. Cílem je přitom přirozený soulad (případně pečlivě načasovaný protiklad), nikoli dokonalá koordinace.

Největší předností inscenace je právě intenzita jednotlivých hypnotických výjevů, které jsou za sebe dramaturgicky poskládány tak, aby každá audiovizuální črta sama o sobě rozostřovala hranice mezi realitou a iluzí, případně mezi estetizací a sexualizováním ženských křivek. Chvílemi je to jako koukat klíčovou dírkou. A o to tu přesně jde. Tanečnice samy čas od času udržují oční kontakt s publikem a jejich pohled je jednou velkou hádankou: vyzývají, provokují, či jen pasivně přihlíží? Jejich neměnný, enigmatický výraz při každém prolomení pomyslné čtvrté stěny způsobuje nepohodlí, či alespoň budí spousty nepohodlných otázek ohledně sexuální objektifikace a ideálů krásy. Pohráváním si s tím, co divák považuje na lidském těle za smyslné – a především v jakém kontextu – způsobuje právě v kombinaci s nahotou performerek to, že divák neustále osciluje mezi fascinací nad tím, co vidí, a vlastním pocitem trapnosti: Jak jednotlivá pohyblivá zátiší interpretovat a nesklouznout přitom k obyčejnému voyeurismu? Nahota na jevišti přitom není ničím převratným. Jde vlastně o ztělesněný paradox, v přihlížejícím budí pocit zranitelnosti a zároveň nezměrné síly, kterou lidské tělo disponuje. Four more právě na tuto dualitu sází – a sázka je to na jistotu.

Souhra světla a stínů

Co se týče scénografického konceptu, Cezary Kruszyna využívá absolutní minimum prostředků k dosažení maximálního efektu. Scéna sestává ze čtyř kovových plátů zavěšených od stropu, ostrého světla čtyř žárovek, červených ambientních tónů a při zemi instalovaných světlometů. Monochromatické barevné spektrum zaručuje narativní pospolitost, místo jednoznačné dějové linky je tu chytře upřednostněna obrazotvorná zacyklenost, která se zrcadlí i v choreografii. Zejména pohybově dynamičtější pasáže navozují atmosféru rejů Valpuržiny noci, v sekvencích pomalejších se pak klaustrofobní prostor holých stěn Venuše ve Švehlovce noří do renesančního šerosvitu.

Inspiraci malířskými mistry tvůrci inscenace ostatně ani nezapírají. Již úvodní baletně laděná scéna svou hravou nevinností připomíná pastelové tanečnice od Edgara Degase, až ironickou groteskností ovšem jako by vypadla z panoptika Hieronyma Bosche. Přiznaným odkazem a současně výchozím bodem inscenace je pak obraz od Albrechta Dürera s názvem Čtyři nahé ženy, známý také jako Čtyři čarodějnice. Na kombinaci polotmy připomínající rudou záři praskajícího ohně s odlesky nahé kůže a rytmickým oddechováním je skutečně cosi rituálního, pudového, místy až zvířecího. Když v jedné z finálních scénických miniatur performerky pózují ve stoje či v leže s kožichy lišek, pojemnature morte jako by v industriálních kulisách dostal úplně nový význam. Nejen scénograficky, ale i zvukově jde o minimalistickou záležitost. Scénickou akci podbarvují či v kontrapunktu doplňují tu ohlušující syntetické mezihry, jindy ambientní zvuky lesa, především ale dlouhé pasáže ticha. Právě absence externího zvuku je vůbec nejvýmluvnější. Dominantní hudební složkou je zde opět fyzičnost. Tření těla o tělo, nenadálá zvolání, polohlasný šepot, hekání, supění, nádechy a výdechy, to vše v divákovi umocňuje intenzivní pocit mementa mori. Až se zdá, jako by se performerky čím dál více odlidšťovaly. Jejich těla jako by postupně splývala s „přírodou“ kolem. V tomto ohledu jedné z nejpůsobivějších scén leží tanečnice na zádech a v kuželech reflektorů vytvářejí na holých železných plátech v pozadí makabrózní stínohru: jemnými pohyby podbřišku, prstů a dlaní vzniká optická iluze čtyř semen klíčících jakoby z lůna země. Úžasně nápadité.

Křehkost a nezlomnost, ženství a mužství, život a smrt. Společenský přesah inscenace, podpořený mimořádnou audiovizuální úderností, spočívá v nacházení a následném smiřování zdánlivých rozporů – scénických, interpretačních i existenciálních. Tvůrci přitom nezabíhají k otevřenému politizování ženského tématu, ani k sociální angažovanosti. Drží se striktně v mantinelech performance, což činí jejich poselství o to naléhavější. V několika scénách interpretky krouží kolem čtyř žárovek jako lidské můry. Zdroje světla i osvícení se samy o sobě stávají symbolem cílů, které jsou i dnes pro mnoho žen nedosažitelné. Co když ale pravým cílem života člověka není růst? Co když je jím souhra protikladů, jenž v sobě nosí každý z nás? Záleží jen na tom, kdo se dívá. 

Psáno z festivalu Venušiny dny pořádaného v Praze 22. – 28. dubna 2024.

Four more

Tvorba, režie, choreografie: Marcin Herich
Herecká a choreografická spolupráce: Alina Bachara, Katarzyna Gogacz, Karolina Wosz, Marta Zielonka 
Scénografie a světla: Cezary Kruszyna
Hudba: Clint Mansell, Dark Sanctuary, Fetish Park, Mr Geoffrey & JD Franzke, Social Interiors