Forman – Divadlo na Kampě mluví, tančí a zpívá

Forman. Foto: Petr Kadlec.

Autor Jana Bohutínská

Formanovy peripetie sleduje, spolu se scénáristkou Danielou Sodomovou, od jeho dětství, kdy idylku v Čáslavi a ve Starých Splavech u Máchova jezera zničila druhá světová válka a smrt rodičů, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Dojde na Formanovu cestu k filmu, na přátelství i lásky, na setkání se špičkami české i americké kinematografie, na náhody ve stylu „být připravený a v pravý čas na správném místě“, které mu přinesly tvůrčí příležitosti, jež se nakonec zhmotnily v úspěch v podobě sošek Oscara. Inscenace lineárně zpracovává dlouhý časový úsek od třicátých až do osmdesátých let minulého století.

Ke spolupráci Adéla Laštovková Stodolová pozvala také choreografku Simonu Machovičovou a vedle činoherců a hereček obsadila i taneční tým. Ve slabší první půli inscenace (celkem má kus tři hodiny včetně přestávky), která se více táhne, to vypadá, že bude mít tanec spíše vedlejší roli, bude dotvářet atmosféru a trochu pomáhat posouvat děj či, doslova, přenášet kufry. Jenže postupně tanec graduje, až nakonec, po přestávce, skoro dominuje. I činoherci tančí a jsou v tom celkem dobří. Mohu-li soudit a domýšlet z toho, co jsem viděla při první premiéře, kde hrál roli Formana Patrik Děrgel (ve druhém obsazení alternuje Marek Adamczyk), má Simona Machovičová dar strhnout k tanci i ty, pro které není primárním způsobem vyjádření, a ukázat jim, jak si mohou pohyb užít, jak najít v nazkoušené choreografii svou spontánnost.

Vznikla inscenace, kde je pohyb důležitý, kde se kombinuje činohra s tancem. Viděla jsem v poslední době dost činoherních inscenací, kde se herečky a herci po jevišti ploužili evidentně bez jakéhokoliv vážného pohybového konceptu. Inscenace, kde bylo zaměření na slovo tak silné, že se pohyb vůbec nebral v potaz jako oblast, na kterou je potřeba se soustředit a která také „mluví“. Jako by snad činoherci také nebyli fundamentálně těla, ale jen mluvící hlavy, které zkrátka musí sedět na nějaké fyzické konstrukci. Ve Formanovi se herectví zase do těla vrátilo, vychází z něj a nejen z textu.

Je potřeba dodat, že jeden z herců v prvním obsazení, Matouš Ruml, má za sebou také trénink z televizní soutěže Star Dance, kde se protančil na druhé místo. Mimořádně šťastnou ruku však měl inscenační tým i při výběru herců v dětském věku a, dejme tomu, young adults. Jsou přirození, vtipní.

Hraje se, tančí a také zpívá na jednoduché scéně schodů, v civilních kostýmech s dobovým feelingem (scéna a kostýmy David Janošek). Po scéně jsou rozmístěné obrazovky, které dobovými scénami z filmů či rodinných archivů dodávají do dění na jevišti další asociace, další obrazy, scény a atmosféry nebo upřesňují reálné tváře postav, které se objeví na scéně (například Jana Brejchová; za projekcemi stojí Tereza Vejvodová). Chtě nechtě se mi při této příležitosti jako pamětnici vybaví raná poetická a experimentální tvorba dua SKUTR, s nímž Adéla Laštovková Stodolová také dříve spolupracovala. Tedy tvorba, která se neodehrávala jako dnes v honosném Národním divadle (z Kampy přes řeku), kde nyní Skutři vedou činohru, ale v Arše nebo kdekoliv jinde, včetně vybydlených industriálních prostor v módu site-specific.

To, že vyšla z tance a nonverbálního divadla, Adéle Laštovkové Stodolové nikdo neodpáře. Dodnes si pamatuji její silnou, cenami odměněnou autorskou prvotinu Všechna jediná. Premiéru měla v roce 2002 v divadle Alfred ve dvoře. Adéla, tehdy ještě pouze s příjmením Stodolová, byla absolventkou Konzervatoře Duncan centre a studovala nonverbál na HAMU. Už tehdy zkoumala ženskou zkušenost z feministické perspektivy, v době, kdy to v tuzemských uměleckých vodách ještě zdaleka nebylo s feminismem tak žhavé, a upoutala na sebe pozornost jako talentovaná tvůrkyně a performerka. 

Až o dost později roztáhla křídla a z malých scén pro fajnšmekrovské publikum postupně dolétla k velkým komerčním produkcím. Předchozí inscenace v atriu Musea Kampa jsem neviděla, ve Formanovi na scéně pod starým platanem režisérka inteligentně propojuje své pohybové kořeny a cítění s divadelní formou, která naláká letní publikum – snad i trošku náročnější, především asi takové, které chodí do divadla spíše na známé herecké tváře než z pudu uspokojit své vysoké umělecké nároky. Ne že by mě v nějakém snu o „co by kdyby“ nezajímalo, jak by si s formanovským materiálem poradil třeba takový Mats Ek, choreograf nasycený divadlem, který sahal i po původně činoherních látkách. Ale z toho by se samozřejmě v letní Praze nestal žádný kasaštyk.

Kdo má v tanci hodně nakoukáno, neuvidí ve Formanovi žádné extra složité choreografie nebo nečekaný pohybový slovník. I akrobacie je tu zařazená ojediněle, jako jednohubka s pravým kaviárem, takže ani obdivovatelé současného cirkusu nepůjdou v hledišti do kolen. O to ale nejspíš nejde, jde o to, že se Simoně Machovičové podařilo organicky propojit tanec a činohru, nepojmout tanec jen jako vycpávku, křoví nebo něco, co se herci a herečky toporně naučí, když už si to režisérský rozmar žádá. Inscenace Forman má vypracovanou pohybovou kulturu a strukturu, má švih. A to je mnohem víc, než v co jsem z taneční perspektivy u letního divadla u Vltavy doufala.

Psáno z premiéry 18. června 2024, Museum Kampa.

Forman 

Režie: Adéla Laštovková Stodolová

Scénář: Daniela Sodomová

Scéna a kostýmy: David Janošek

Technická část scénografie: Miro Barták, QUIX EVENT, s.r.o.

Hudba: Petr Zeman

Choreografie: Simona Machovičová

Projekce: Tereza Vejvodová

Producent: Daniela Sodomová, Mamon Art s.r.o.

Spolupořadatel: Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových

.