Flow (VerTeDance).
Tak nějak působí vzpomínka na nové představení Flow skupiny VerTeDance. Jenže vzpomínky jsou jako sny, často zkreslují realitu i emoce. Když byste byli tam venku, začalo by vám možná tlející listí brzy lézt krkem, zima, chlad a melancholie by vás po hodině možná umořily. A tak se premiérové publikum rozdělilo na dvě poloviny. Jedni, co si užívali žánrový obrázek jako zpoza okna, a druzí, kteří vnímali až do morku kostí otupující scénickou realitu. Protože sledovat hodinu v kuse několik „osmiček“ pohybového vzorce ve všech jeho myslitelných podobách a variacích je i na zkušeného diváka současného tance silná káva těžko bystřící jeho vnímání. Není snadné se vžít do poetiky tvůrců, naladit na jejich minimalistické myšlení a setrvat v něm nehnutě až do konce.
Flow je tím, čím se tváří, že je. Staví na stejnojmenném principu, který pro současný tanec rozpracovala americká postmoderna sedmdesátých let, tvorbě pohybu pomocí postupného přesouvání těžiště těla a práce s váhou. Je neustálým tokem pohybu, prouděním energie, která se přelévá z jednoho kraje těla k druhému v nekonečných obměnách. Svou soustředěnou kompozicí připomíná prvky bojových umění. Je řekou těl čtyř tanečníků, kteří vedle sebe „zkoumají vztahy mezi vnímáním času, štěstí, mezi trváním a lidským egem“. Heleně Arenbergerové se daří působit přesvědčivě v každém pohybu, aura energie kolem ní nedovolí většině diváků usnout v bláhovém domnění, že se každou chvilku už určitě něco stane. Veronika Knytlová naopak dává najevo osobní meditaci, pohled na ni diváky nechává na pochybách, zda vůbec mají právo její tanec sledovat. Energie Martiny Hajdyly Lacové jako by byla přiškrcena, ve snaze působit kulatě a jemně tanečnice jako by „vypnula“ své charisma a její výkon připomíná loutku, kterou loutkář opustil. Jaro Ondruš vyvažuje rituální rej mužským elementem, kterému ovšem není dán průchod. Pluje s ostatními na jedné vlně, ani nelze vyčíst, zda chtě, nebo nechtě.
Práce režiséra není na díle nikde vidět, i když je v programu uveden (Jiří Havelka). Absence choreografa je pak o to palčivější. Občasná změna světel (Katarína Ďuricová) zachraňuje hluché přechody a motivuje diváky vrátit se ze svých myšlenek zpět k dění na scéně. Ta komponuje základní náladu díla, kromě instalace z listí zde nechybí k podzimní náladě patřící vršky od PET lahví nebo obaly od hašlerek (Dragan Stojčevski). Nelze než věřit, že Flow mělo být spíše pohybovou studií dávno objevených principů, oslavou minimalismu, experimentem konceptuálního umění nebo vydařenou živou instalací, u které byste se mohli zastavovat a se zájmem tanečníky pozorovat, než divácky vyhledávaným tanečním představením pro běžné divadlo.
Psáno z premiéry 21. listopadu 2016, divadlo Ponec.
Flow
Režie: Jiří Havelka
Hudba: Beata Hlavenková
Světelný design: Katarína Ďuricová
Projekce: Martin Bražina
Premiéra: 21. listopadu 2016
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace