Festival Nové Evropy – Cena Jarmily Jeřábkové 2008

Autor Jana Bitterová

Autor Kristina Durczaková

Autor Barbora Šulcová

Ve dnech 20.–24. listopadu 2008 bylo hlediště Divadla Duncan Centre každý večer zcela zaplněno diváky. Probíhal tam mezinárodní festival současného tance a tanečního divadla nazvaný Festival Nové Evropy, který je spojen se soutěží Cena Jarmily Jeřábkové 2008. Taneční aktuality.cz přinášejí podrobnou reportáž z celého průběhu. The Best of Duncan Čtvrteční představení 20. listopadu 2008 nesoucí s oblibou užívané označení „The Best of“ se sice k soutěži přímo nevázalo, bezpochyby však bylo příjemnou předehrou festivalu. Skládalo se z choreografií, které měly souvislost s Duncan Centrem (jejich tvůrci byli většinou bývalí studenti této konzervatoře) a které v minulosti obdržely buď přímo Cenu Jarmily Jeřábkové nebo Cenu Sazky. Lenka Bartůňková spolu s Lotte Nouwkens zatančila svoji Knihovnu. Prolistovala staré knihy a tancem, v kterém se tělo málokdy vzpřímilo a který byl často synchronní, nabádala diváky k úvahám o tom, co skrývají stránky knih či co vůbec skrývá ona místnost se zvláštní atmosférou – knihovna. V choreografii DeRbrouk Jana Komárka tančil ve světle žárovky Honza Malík. Jeho detailní, neskutečně soustředěné pohyby odhalovaly zranitelnost a křehkost člověka. Životní prostor pro něj představoval stůl, který s důvěrou obýval, nakláněl ho a věšel se na něj. Po dílech s temnou atmosférou přinesla druhá polovina večera na jeviště více světla. Michal Záhora v Synchronicity s podtitulem „Život podle Junga“ řešil chování muže a ženy, které se neočekávaně, ale přesto velmi plynule vyvíjelo. Tanečníci uplatnili svá herecká nadání, a to nejen na jevišti, ale v jednom momentě choreografie i na klíně diváků. Představení uzavřela Dora Hoštová se svým sólem Na bidýlku. Taneční etuda na židli s hudbou stále nutící k pohybům v nadlidském tempu, které tanečnice zčásti zdárně zvládala a zčásti zdárně odmítala, pobavila diváky, kteří díky ní odcházeli z divadla s úsměvem. Jana Bitterová Večer laureátů CJJ 2007 Páteční, a tedy oficiální zahajovací večer 21. listopadu 2008 patří na CJJ již tradičně vítězům předcházejícího ročníku. Vítězka loňského ročníku Klára Alexová představila své dílo Sideland. Přiřadit k sólu vytvořenému pro Xavera Fontaine označení tanec, by bylo dost nevýstižné. V pohybových sekvencích byla zobrazována nejistota člověka stát na vlastních nohou, spoléhat se jen na sebe a své tělo, či neschopnost udělat svá vlastní rozhodnutí a krok vpřed. Situace, kdy člověk nabývá jistotu bytí na tomto světě, byly vyjádřeny pomocí mluveného slova. Xaver Fontaine, držící těžko identifikovatelný předmět z kusu textilu, s překvapivou sebejistotou a samozřejmostí popisoval cestu skrz záhyby látky, kterou je třeba se po předmětu vydat nejprve dolů a pak zpět k části, kterou držel v ruce. Jindy zase jako malé dítě, které nepovažuje pro nás běžné jevy za samozřejmost a věnuje jim celou svoji pozornost (a značně dlouhou dobu), vysvětloval nejrůznější situace, kdy předmět vidíme, kdy ho vidí jen on, kdy ho nevidí nikdo a tak dále. V programu představení se psalo: „…Také potřebujeme pojmenovávat svět kolem nás. To ho činí reálným…“ V Sidelandu byla tato skutečnost zobrazena opravu jasně, i když k tomu byla zapotřebí pro diváka trochu zbytečně dlouhá doba. Milena Ugren Koulas z Kypru zatančila své sólo s názvem Nic, které bylo přepracovanou verzí choreografie pro loňský ročník soutěže, v níž se umístila na třetím místě. V choreografii na hudbu Luboše Fišera a Georgie Koulase se opakovaně objevovala základní taneční sekvence, kterou na delší či kratší dobu opouštěla, aby se pak do jejího koloběhu opět vrátila. U diváka to mohlo evokovat pokusy o vymanění se ze zaběhlých stereotypů života. Tanečnice uvádí, že dílo vzniklo z jejího pocitu znudění sebou samou, z pocitu únavy, stáří a opotřebovanosti. Milena Ugren Koulas naštěstí vyniká tanečním uměním a diváci tak z jejího díla takovéto pocity mít nemuseli. Duo Lang řecké choreografky Kateriny Papageorgiou označila porota za nejoriginálnější dílo letošního festivalu. Choreografie byla založena na nezvyklém pohybu kotníků, který by se dal přirovnat k pohybu, který vzniká když člověk dělá na bruslích malé obloučky na místě. (Divák mohl mít na začátku choreografie se sporým osvětlením opravdu pocit, že tanečníci mají brusle.) K tomuto základnímu pohybu se přidávala práce paží a postupně celého těla, takže pohyb gradoval, aby se pak opět ustálil do základního „klouzání“. Díky velmi soustředěnému provedení tohoto konstantního pohybu tanečníci v průběhu choreografie působili čím dál více nadpřirozeně. Katerina Papageorgiou pojala „kruhové znázornění lineárního gesta“ skutečně nečekaným způsobem. Jana Bitterová Večer povinných choreografií V sobotu 22. listopadu 2008 byly v divadle Duncan Centre uvedeny choreografie na hudbu soudobého hudebního skladatele Kryštofa Mařatky. Představilo se sedm soutěžících choreografů z ČR, Polska, Řecka, Turecka, Estonska, Litvy a Maďarska. První účastnice večera, choreografka z Řecka Maria Koliopoulou, představila svoji dvacetiminutovou práci s názvem Actoin 3. Postavila svoji choreografii na Mařatkovy skladby Exaltum a Fables. Choreografie byla vytvořena výhradně na scénografickém nápadu, ve kterém interpretka Nikoleta Karmiri stírala svým pohybem černou vrstvu povlaku umístěnou na bílém baletizolu. Svým zpomaleným plazivým pohybem, tak „graficky“ vyznačovala dráhu pohybu. Mařatkova hudba působila velmi dramaticky a kontrastovala s minimalismem v pohybu. Zprvu dramaticky vyhlížející choreografie se tak zhoupla v monotónní a z hudby nevycházející nonverbální kus. Choreografie s názvem Erektor turecké choreografky Talin Büyükkürciyan byla hravou metanarativní esencí životního běhu. Interpreti Derne Erduk Bekdik a Firat Kuscu znázornili za pomocí skladby Hypnozy (track 3, 4) počátek života v matčině lůně, přes narození a postupné společné seznamování. Hra, která přerůstala od počátečního škádlení, až v milenecký život se proměňovala s tím, jak na oba působil okolní svět. Po přestávce následoval sebeironický skeč estonské performerky Sandry Z, která pod dojmem jednoho společného oběda s Kryštofem Mařatkou, vytvořila choreografii s názvem A Lunch with Mařatka (Oběd s Mařatkou). Sandra Z se v nonverbálním „dialogu“ s magneťákem dostávala přes neformální a lehká témata až na vážné otázky související s hladovějícími dětmi v Africe. Od postupného afektovaného smíchu a nepřiměřeně hysterických obdivných reakcí interpretka přecházela v rovinu bezmoci, která vyústila v tanec s připevněnou židlí, která jí znemožňovala volný pohyb. Absolventka Duncan Centra Kateřina Stupecká si zvolila jako téma své choreografie De Capo rozhodnutí. V tanečně zajímavé a mnohdy efektivně dynamické choreografii vyjadřovala emotivní stav v momentě vlastního rozhodování či spíše dilematu před oním rozhodným krokem. Ginochondria litevského choreografa Andria Pulkauninkase zastupovala tradiční fyzické, vizuální, nonverbální divadlo. Při absenci jakékoli formy se tvůrce uchýlil k emocionální podstatě sdělení. Tanečníci Andrias Pulkauninkas, Ramune Drankinaite a Dolita Bubnyte se pohybovali na hranici stálé improvizace a oscilovali mezi záměrným diletantstvím a usilováním o výraz. Polská choreografie Room od Piotra Chudzickiho byla založena na vztahu muže a ženy a jejich neustálého míjení se, potkávání a vzájemného pochopení i neporozumění. Opět byla pohybová stránka značně minimalistická, i když nejvíce z uvedených choreografií vycházela z hudební složky (Sitot me soi, Rdo-rhe´jita-byed dbang, Pasi but but a Exhaltum). Poslední choreografií večera bylo dílo maďarského choreografa a tanečníka Tamàse Bakó s názvem Plim Plam. Duet pro dvě tanečnice byl inspirován skladbou Luminarium a představily se v něm Viktoria Danyi a Tamara Vadas. Choreografický večer představil novou mladou nastupující generaci. Generaci, která může svým uměním a dravostí zasáhnout a pozměnit další umělecký vývoj, anebo pouze připravit půdu pro generaci další. Osobně se přikláním k variantě číslo dvě. Nejvíce mne překvapilo, jak málo choreografové a tanečníci vycházeli z hudby, jak jim muzika nesloužila ani jako inspirace, natož aby na ni přímo tanečně reagovali. Veškeré fyzické impulsy tance navíc nevycházely z centra tanečníkova těla, ale byly jaksi mimoděk nahozeny, snad aby nepůsobily příliš tanečně či angažovaně. Barbora Šulcová Výběr toho nejlepšího z „Nové Evropy“ – večer volných choreografií Večer volných choreografií zahájil Maďar Tamás Bakó se svým StoneFlake na hudbu Apexe Twina. V díle o setkání muže a ženy a vývoji jejich vztahu byl průvodním motivem kabát a dva oblázky, které byly poměrně nápaditým způsobem použity. Choreografie by si však zasloužila lepší interpretaci. Tepetatlak turecké choreografky Taliny Buyukkurkciyan přivedl na jeviště čtyři zvláštní stvoření ženského pohlaví, která se pohybovala vzhůru nohama. Jejich nejvýraznějšími částmi byly zadní strany nohou, které doslova svítily oproti zbytku těla oblečeného do černého trikotu. Stvoření se střetávala, řešila situace, které mezi nimi nastaly. Později k nim přibyl jedinec mužského pohlaví. Ženské bytosti ho nejdříve s nedůvěrou zkoumaly, ale postupně se mezi ně začlenil a vznikaly nové vztahy. Vytvořit z tanečníků čtyřnohá stvoření byl zajímavý nápad, nicméně při jejich kontaktu mohlo být ještě více využito jejich neobvyklé polohy. První polovinu představení uzavřeli Anna Marek a Piotr Chudzicki a jejich 10PM s hudbou Nine Inch Nails. Tanečnice na podpatcích a ve vyzývavých šatech začala choreografii svým stejně tak vyzývavým tancem. Přicházející muž jí podlehl a začal po ní toužit. Když se s ním však tanečnice střetla, jeho tužbám se začala bránit. Z jejího tance bylo stále znát vědomí její vlastní atraktivity a hrdost, kterou si chtěla zachovat. Časem ji však úplně ztratila a muži se neubránila. Choreografie současného tance spojeného s pohyby tanečnic nočních barů hojně využívala zdi okolo jeviště a neodmyslitelnou součástí byl světelný design Piotra Chudzického, který dílo vhodně dotvářel. Po přestávce diváci shlédli jednu z oceněných choreografií (byla udělena dvě druhá místa) Action 1.3 Řekyně Marii Kaliopoulou. Ve svém sólu se zvukovým designem Yanisse Isidorou zkoumala tělo v prostoru a především prostor v těle. Díky nasvícení i dobře řešenému kostýmu byla hlavním aktérem její záda. (Na začátku mohl divák dokonce váhat, jak je umístěn zbytek jejího těla.) Přesto anebo právě proto vznikaly na jevišti výtvarně zajímavé momenty. Přesnost pohybů zádových svalů vytvářela dostatečný prostor v těle k vytvoření velké části choreografie. Když se pak tanečnice přemisťovala více po prostoru jeviště, nepotřebovala ani k tomu příliš velkých pohybů a její obličej spatřili diváci až při klanění. Jednalo se o choreografii experimentální a svým přístupem zajímavou. Následující dílo s názvem Military Fall Down také (snad shodou okolností) často zdůrazňovalo práci zad. Vytvořil ji Andrius Pulkauninkas z Litvy a sám v ní vystupoval. Jak název napovídá, jednalo se o téma války. Protagonista měl na rukou velké boty, díky nímž a jejich dupání navozoval válečnou atmosféru. Choreografie však celkově působila trochu neopodstatněně staticky. Češka Kateřina Stupecká se stala druhou vítězkou soutěže. Její trio Al Fine v podání samotné autorky, Heleny Šťávové a Anny Vinterové přineslo do večera tanečnost. Pojednávalo o hranicích, které si často sami vytváříme a omezujeme se jimi. „Zlomte hranice vlastního myšlení a s poznáním přijde i osvobození se od strachu z nečinnosti“, nabádala nás autorka v programu. Tanec vyváženě zaplňoval scénu a spolu s koláží hudby Arvo Pärta vzniklo divácky velmi přístupné a atraktivní představení. Představení za 16 € Estonky Sandry Z by se dalo označit přinejmenším za velmi neformální. V hledišti se rozsvítilo a jedna ze dvou aktérek si na jeviště přinesla dětský nafukovací (avšak nenafouklý) bazének. Značně dlouhou dobu ho rovnala a občas při tom měla nohu za krkem. Následovalo nekonečné nošení kýblů vody, prokládané občasnými tanečními sekvencemi ženy v bazénku, které však s celkem nějak nesouvisely, jakási kontaktní improvizace a pokusy o utopení hlavní aktérky. Hlediště dění na jevišti sledovalo s kroucením hlavami, avšak se zájmem. Po každém kýblu vody si divák pravděpodobně říkal, že to už přeci musí být ten poslední, a čekal, v co se tato podivnost vyvine a co neočekávaného přijde. Představení skončilo nasypáním kýblu hlíny na úplně promáčenou ženu v bazénku a diváci odcházeli s úlevou, že se jí při vodních bojích a pádech s tvrdým dopadem nic nestalo. Jana Bitterová Večer slavnostního vyhlášení vítězů choreografické soutěže Slavnostním galakoncertem 24. listopadu 2008 vyvrcholil 10. ročník soutěže o Cenu Jarmily Jeřábkové. Tento večer již tradičně představuje oceněné choreografie, což ovšem není jedinou náplní večera. Jedním ze specifik soutěže je povinná skladba na hudbu současného českého skladatele. A právě dílo zvoleného skladatele každoročně otevírá večer svým koncertním provedením. Taneční publikum tak mělo letos šanci ještě lépe se seznámit s tvorbou Kryštofa Mařatky, jehož skladbu pro housle, violoncello a klavír Dream Anthology z roku 2002 provedlo hudební trio ArteMiss. Po vyhlášení jmen oceněných tanečnic a předání cen tak sám Kryštof Mařatka krátce uvedl své dílo a pak jsme se již mohli ponořit do poměrně náročné a nekonvenční současné skladby, využívající nejrůznějších způsobů rozeznívání strun, ať už u houslí a violoncella, ale zejména u klavíru, u nějž byla pro tento účel odstraněna svrchní část, aby klavíristka snáze dosáhla na struny uvnitř klavíru, normálně ne tolik přístupné. Skladba se skládala z několika vět a zde se projevila jistá nezkušenost či nepoučenost většinou spíše „tanečního“ publika – patří ke zvyklostem netleskat mezi jednotlivými větami skladby, ale plný sál Divadla Duncan Centre se roztleskal po každé větě, ač snad i autor se nenápadně na začátku snažil upozornit na to, že skladba má více částí... Po Dream Anthology následovala improvizační performance samotného skladatele Kryštofa Mařatky a tanečnice Dory Hoštové, nazvaná Introvization. Autor za klavírem, tanečnice kolem něj, oba se snažili reagovat na momentální impulzy pohybu i zvuku a tak vytvářeli společnou improvizaci. Častěji sice improvizovali každý sám, jejich propojenost nebyla tolik četná, přesto bylo možné zaznamenat jejich komunikaci a setkávání se během celé performance. Tento hudebně-taneční dialog se stal dobrým mostem pro druhou část večera, kde se již představily obě oceněné choreografky.
Nejdříve vystoupila Maria Koliopoulou (Řecko) se svou volnou choreografií Action 1.3. Její sólo je sugestivní studií lidského těla, a to zejména lidských zad, která jsou téměř během celé choreografie vystavena směrem k divákům a odhalena díky rafinovanému kostýmu. Autorka neplýtvá pohybem, důležitý je styl práce v duchu konceptuálního přístupu k tělu jako k výtvarnému objektu. V takových dílech choreografky opravdu zkoumají tělo jako fenomén, ale samotný tanec se někdy může trochu vytrácet. Podobně zaměřená sóla již sice byla na Ceně Jarmily Jeřábkové k vidění, ale dílo Marie Koliopoulou je kvalitní a její výkon hodný pozornosti. Další oceněná, Kateřina Stupecká (ČR), představila odlišné dílo. Taktéž své sólo, ale zaměřené více na práci s prostorem a pohybem tanečnice. Její energie se dobře doplňovala s hudbou Kryštofa Mařatky, na jehož skladbu Astrofonie vytvořila povinnou skladbu De Capo. Kateřina Stupecká velmi dobře ovládala své tělo a častá prudká zastavení energie v kombinaci s funkčním světelným designem dodávala jejímu dílu na účinnosti. Jakýmsi propojujícím prvkem obou choreografií byla taktéž odhalená záda a častý postoj zády k divákům. Porota oběma choreografkám udělila 2.cenu, jelikož usoudila, že minulý ročník soutěže se nepodařilo překonat a úroveň loňské vítězky Katariny Papageorgiou byla přece jen výše. Obě choreografie uvedené na galakoncertě dobře ilustrovaly odlišné způsoby práce a spolu s hudebním programem vytvořily důstojné zakončení jubilejního ročníku choreografické soutěže, která již může hledět vstříc svému následujícímu ročníku, jehož vybraným skladatelem bude Martin Smolka. Kristina Durczaková