Festival Nová generace – Tanec mezi humorem a úzkostí

Foto: Anna Benháková.

Autor Aneta Krejčík Plšková

Příliš roztříštěný minimalismus

Sobotní večer věnovaný práci studentů zahájila svou sólovou performancí Standstill of movement Elisa Hauer, která měla propojovat vizuální umění s tancem. Ten plynul před promítnutým obrazem současného malíře Gerharda Weissenbachera, zachycujícím malbu loďky proplouvající po pařížské Seině. Jemné a lyrické pohyby převážně horní části těla evokovaly vlnění vody z obrazu. Hauer splývavým pohybem rukou a především prsty a dlaněmi navozovala vlny, jaké se vytvářejí na řece. Tanečnice se ovšem snažila zkombinovat několik vjemů do krátkého času, což choreografii zbytečně přetížilo. Neobratně působilo v němčině vložené mluvené slovo od Weissenbachera s anglickým překladem, který jsme mohli sledovat na plátně, což by nevadilo, kdyby divák neovládající němčinu stíhal zároveň se čtením pozorovat i tanečnici a její pohyby.

Následující inscenace Beyond the limits of the Excessive svým pojetím připomínala předchozí performanci Standstill of movement. Tematicky stejně vystavěné choreografie byly založené na podobném principu: taneční umění ve vzájemné kooperaci s výtvarným. U Beyonds the limits of the Excessive se jednalo o neustále se opakující pohyby Pauliny Schabacker. Záměrem autorky bylo dle anotace vyobrazit „fyzické i psychické hraniční zážitky“. Performance se tak zacyklila do extrémních poloh tance nebo přesněji fyzického divadla, v níž se autorka snažila opětovným točením, mácháním rukama a ohýbáním celého těla vyjádřit některé nepříjemné psychické stavy, jaké mohou umělci prožívat. Hudba od Louise Armstronga rozbíjela posloupnost celé inscenace. Malba od Hagena Ecksteina promítaná za tanečnicí byla abstraktní, nicméně – podobně jako hudba – s pohybovou částí svou náladou nesouzněla, jelikož vyvolávala klidnější dojem oproti výstředním tanečním kreacím.

Vyzrálé choreografie s příběhem

Po úvodních choreografiích přišel na scénu Martin Kadrnožka ve Faunovu odpoledni inspirovaném stejnojmennou básní od Stéphana Mallarmého. Svou ohebností doplněnou o notnou dávku humoru si od počátku získal publikum. Kadrnožka se po akrobatických prvcích předváděných na rukou ocitl na zemi a svými chodidly znázorňoval dva líbající se milence. Poté se zpoza opony v zadní části scény pomalu vynořila ženská ruka patřící Alžbetě Mjartanové. Vábila křehkými gesty prstů a lákala svým přirozeným šarmem Nymfy. Z tanečnice vyzařovala smyslnost, od rudých vlasů přes šaty ověšené květinami až k nohám. Kadrnožka v roli Fauna byl uchvácen jejím půvabem, přičemž jeho pohyby se stávaly zvířecími. Tanečník naznačoval úsměvným způsobem pudový chtíč (kupříkladu kroucením nohy, jako by pes vrtěl ocasem, či poskakováním upomínajícím na vzrušeného koně). Z choreografie čišel důvtip a erotičnost, přičemž bravurně vystihla charakteristiku Fauna jako boha plodnosti.

V pořadí čtvrtá choreografie byla opět v režii studentů z vídeňské Musik und Kunst Privatuniversität der Stadt Wien. Choreografie Oktett, na níž (jak je patrné z názvu) pracovalo osm tvůrců, začínala v napjatém tichu, kdy šestice tanečníků pohazovala na scénu toaletní papír. Dlouhé cáry sbírali ze země a pak trhali na malé kousky. Nato performeři začali zpívat v němčině „Leck mich im Arsch“ (česky „Vyliž mi prdel“), kterou posléze nahradil reprodukovaný záznam stejnojmenné skladby Wolfganga Amadea Mozarta. Tanečníci vytvářeli nahodilé skupinky a zkoumali dle jejich vyjádření „různé kvality kolektivní myšlenky“. Na jevišti se tanečníci prolínali a tančili, jako by představovali součástky sychronizovaného motoru. V některých okamžicích dokonce připomínali osoby sedící na toaletě, což jen přispívalo humorně pojatému rázu celé performance. Oktett byl vybroušený tanečně, hudebně, měl spád, důvtip, lehkost a stejně tak obsahoval vážněji míněné sdělení. Přesto výstupy kupodivu nevzbudily v hledišti odezvu a doprovázelo je naprosté ticho, které ukončil až závěrečný potlesk.

Večer tanečních děl studentů uzavřel výňatek z Poutníků II navazujících na jejich první díl (recenze zde). Úryvek Poutníků II působil dynamičtěji, čemuž pomáhal větší počet tanečníků. Trhavými pohyby, dynamickými přesuny a celkově větším rozptylem po scéně vyjadřovali úzkostné pocity umocněné silonkami přetaženými přes hlavu. Tanečníci se plazili po jevišti a přehazovali se přes záda jako kusy nelibých vtíravých emocí, co se dostávají do našich prožitků. Choreografka Anna Benháková v druhých Poutnících ušla od minulé inscenace slušný kus cesty. Její novinka navozuje (a to i za pomoci zvolené nelibozvučné hudby) úzkostný stav velice autenticky.

A U některých tanečních děl by se ještě dalo choreograficky rozvinout a posunout k propracovanějším inscenacím, nicméně kreativita mladé taneční generaci rozhodně nechybí.

Psáno z představení 26. listopadu 2022, divadlo DISK, v rámci Festivalu Nové generace.

Standstill of movement
Choreografie, interpretace, zvuková koláž: Elisa Hauer
Malba, mluvené slovo: Gerhard Weissenbacher

Beyond the limits of the Excessive
Choreografie, interpretace: Paulina Schabacker
Malba: Hagen Eckstein
Video: Tobias Diestler
Hudba: Louis Armstrong

Faunovo odpoledne
Choreografie: Michaela Dzurovčínová
Interpretace: Alžbeta Mjartanová, Martin Kadrnožka
Hudba: Claude Debussy

Oktett
Choreografie: Hannah Bolldorf, Elisa Hauer, Mona Harder, Rieke Löffler, Simeon Ohlsen, Paulina Schabacker, Céline Weigt, Jana Würleitner
Interpretace: Hannah Bolldorf, Elisa Hauer, Simeon Ohlsen, Paulina Schabacker, Jana Würleitner, Melis Yilmaz
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart

Poutníci II (výňatek)
Koncept, choreografie: Anna Benháková
Interpretace: Petra Houšková, Iveta Krmelová, Jakub Kirchner, Natálie Matysková, Jakub Sedláček, Tereza Svobodová
Hudba: Václav Chalupský
Kostým a scénografie: Marjetka Kürner Kalous