Festival Norma představil zdařilé zobrazení hyperreality, ale i nevydařený experiment

Performers Anonymous.

Autor Aneta Krejčík Plšková

Plné uvědomění přítomného okamžiku

Při vstupu do Studia Hrdinů, kde se inscenace Hit uskutečnila, čekal Jan Bárta – performer, lektor, herec, režisér, dramaterapeut a jeden ze zakládajících členů CreWcollective. Za jeho zády jsme viděli plátno, na němž se promítala nahrávka umělcova obličeje, pitvořící se v různých grimasách od zkamenělého netečného výrazu přes potutelný úsměv až po výkřik. Videoprojekce grimas korespondovala se zvukovou stopou namluvenou performerem v češtině s anglickými titulky. 

Bárta byl přítomen ve třech podobách: fyzicky, na videu a ve zvukové podobě. Umělec se už jen touto koncepcí odklonil od svého minimalističtějšího představení Pitch, na které Hit navazuje. Prostřednictvím několika impulzů se Bárta nejspíš pokoušel upozornit na roztěkanou lidskou mysl, která si žádá čím dál více stimulů anebo se musí vypořádat s přívalem informací. Vidíme zde varovný signál poukazující na přehlcení dnešní doby. 

Performer, oděný celý v černém, si vystačil s pohybovým minimalismem. Zpočátku sice oběhl na scéně pár kol, ovšem jinak v podstatě utvářel hlavní myšlenku performance gesty, přesuny z místa na místo nebo například pohupováním ve stoje s překříženýma nohama. Tanec zde v podstatě absentoval, nicméně to nebylo na škodu. Mimika hrála mnohem důležitější roli a doplňovala humorné pojetí. 

Za Bártou se po pravé straně plátna začaly objevovat fotografie, nejdříve kupříkladu jeho samotného vyfoceného v zrcadle, později také snímky diváků. Náhle jsme zjistili, že malý černý přístroj (téměř neviditelný na černém roláku) připevněný na hrudi Jana Bárty, v průběhu celého představení automaticky pořizoval snímky. Neopakovatelnost každé minuty, na kterou umělec také poukazoval, zachytila kamera, jelikož při repríze se obecenstvo promění a ačkoli půjde o stejné představení, nebude totožné.  

Na prahu hyperreality

Performer najednou odkráčel ze scény, pohyboval se po prostorách budovy, což dále přenášel na plátno. Zaměstnanci divadla, které potkával na svých cestách po zákulisí, se stávali účinkujícími v jeho Hitu a bylo zábavné pozorovat, jak se při nečekaném střetnutí s hercem zachovají. Inscenace tak získala nečekaný rozměr. Šlo o realitu, či její zkreslený obraz? Nebo Baudrillardova hyperrealita, v níž jsme se ocitli a kterou zažíváme prakticky dennodenně? Francouzský sociolog a filozof Jean Baudrillard ve své nejznámější knize Simulacres et Simulation (publikované roku 1985) charakterizoval dobu, v níž žil, jako hyperrealitu. Dle něj z hlediska všudypřítomnosti masmédií toto označení znamená, že naše vědomí nedokáže odlišit realitu od simulace a v postmoderním světě se může stát hranice nerozeznatelnou. Baudrillard sice k tomuto paradigmatu vztahoval hrozbu masmédií, ale když jeho koncept přeneseme do aktuálních podmínek, kdy roli masmédií přebraly sociální sítě, jde v zásadě o totéž. 

Realita je taková, jakou nám ji Jan Bárta vyjevil. Poukázal na to, že v dnešní společnosti má vizualizace přednost před realitou. Koncept hyperreality pak dovršil závěr představení, jelikož performer se na scénu až do děkovačky nevrátil, ale promítané video se prostřednictvím zvukové nahrávky stalo reklamou na Hit: tedy samo na sebe, představení se stalo simulakrem.

Jan Bárta si umí pohrát s lidskou pozorností a překlopit zdánlivě jednoduchý a vtipně pojatý koncept performance do světa, kde věci a okamžiky nejsou takové, jak zpočátku vypadají. Každá neopakovatelná minuta jeho performance diváky zajímá, vyžaduje si jejich pozornost a skutečnou přítomnost. Probouzí je ze statického a pasivního vnímání k aktivnímu myšlení. 

Lapidární choreografie i koncept

Druhou inscenací večera byl projekt Performers Anonymous choreografky a performerky Ramony Nagabczyńské. Na začátku pět polonahých umělců polehávalo či posedávalo v nehybných pózách, vytvářeli sousoší, které se velmi pozvolna dalo do pohybu. Čekali jsme, co se bude dít dál a kam se představení vyvine, jelikož obsah anotace Performers Anonymous zněl slibně: „V rámci anonymní skupinové terapie budou performeři pozvaní Nagabczyńskou vyprávět své intimní příběhy a odhalí, co riskují tím, že jdou na jeviště, co jsou schopní pro to obětovat a jak daleko jsou připraveni zajít, aby si jich ostatní všimli a sledovali je. A také jakou závislostí je pro ně samotné jeviště.“ Nicméně úvod se zdál až příliš protahovaný. Předpokládejme, že šlo o záměr, jehož cílem bylo vytvořit atmosféru a docílit napětí na hranici snesitelnosti. Ostatně po přečtení anotace divák přicházel s předpokladem extrémních poloh performance. 

Po pozvolném úvodu se však produkce i nadále vlekla. Vysloveně nedůstojně působilo bizarní poskakování performera.  Ten, s látkou na hrudi jako antický hrdina a v těsném spodním prádle se zcela odhalenými hýžděmi, si při tom dětinsky zpíval otravný popěvek neladící s hudebním doprovodem. O mnoho lépe nepůsobily ani výjevy hraných sebevražd. Patrně poukazovaly na to, co všechno obětují a kam až jsou schopni zajít, aby upoutali pozornost publika. Nicméně dosáhli spíše opačného efektu, kdy lavírovali mezi rozpačitým a fádním výstupem. Završením bylo opětovné narážení jedné performerky do zdi, jehož význam mi unikl zcela. Přestože záměrně špatné herectví v mnoha opakovaných scénách sebevraždy postupně procházelo vývojem k uvěřitelnějšímu provedení, což dávalo snažení symbolický význam odkazující k trnité cestě herce*herečky, celkový dojem to již nezachránilo.  

„Taneční“ část taktéž stavěla na repetitivních pohybech. Zpočátku sice účinkující tančili spíše neorganizovaně, každý měl svou vlastní pasáž, avšak i v ní se pohyby opakovaly. Jakmile se postupně začali sjednocovat, drželi se jednoduché vazby: širokého rozkročení nohou s rukama vzhůru a následně spuštěnýma dolů, úkroku levého chodidla stranou s rozpažením, přísunem pravé končetiny spolu s připažením. Lapidární choreografie s dalšími repetitivními prvky odváděla soustředěnost diváků, která se pomalu a jistě vytrácela.

Hra na city

Performeři na závěr sdělovali svá naučená vyprávění náhodně vybraným lidem z obecenstva, až nakonec svěřili svá „tajemství“ do kamery připravené nahoře nad hledištěm. Příběhy zněly (až na jednu výjimku) v podstatě stejně, aktéři se postupně zpovídali ze závislosti na vystupování a svěřovali se s těžkostmi, které jejich cestu provází, což však za tuto řeholi stojí, protože pohled diváka a jeho radost je pro ně tím nejdůležitějším.

Jaký byl smysl oněch závěrečných, možná úmyslně přeexponovaných, slov? Měly v divácích probudit lítost a sympatie? Hrát na city? Nebo šlo o upřímné zpovědi performerů, kteří se potřebovali otevřít a projevit své emoce? Bylo to hrané, nebo skutečné? Snažili si tím pojistit, že divák neodsoudí představení, protože je mu líto těžkého údělu vystupujících? Na tyto otázky už jsme si museli po představení hledat odpověď sami.

Po zhlédnutí Performers Anonymous zůstala pachuť nevyužitého potenciálu dobrého nápadu, který se ztratil v přemíře rozvláčnosti, cykličnosti i nevhodném pojetí, vyhlížejícím místy jako špatný vtip. 

Psáno z Festivalu Norma, 16. listopadu 2024, Studio Hrdinů, Praha.

Hit

Koncept a interpretace: Jan Bárta
Foto, video, grafika, projekce: Dita Havránková
Technická podpora, světelný design: Václav Hruška a Studio Hrdinů
Produkce: CreWcollective

Performers Anonymous

Choreografie: Ramona Nagabczyńska
Dramaturgie: Agata Siniarska
Scéna a kostýmy: Wiktoria Walendzik
Hudba: Lubomir Grzelak
Světelný design: Jędrzej Jęcikowski
Vedoucí výroby: Ewa Grzebyk
Inspicient: Patrycja Węglarz
Performeři: Karolina Kraczkowska, Ramona Nagabczyńska, Maja Pankiewicz, Rob Wasiewicz, Bożna Wydrowska
Produkce: STUDIO theatregallery in Warsaw