Festival Divadelní svět zahájil Ivan Liška a jeho baletní mládí

Allegro Brillante. Foto: Charles Tandy.

Brnu se hostující soubor představil večerem složeným ze čtyř naprosto odlišných a svébytných choreografických opusů, které kladly na interprety značné nároky, vycházející z rozdílných historických etap a podob baletu 20. století. Asi každý baletní soubor si rád vyzkouší své interpretační kvality na průzračných neoklasických dílech George Balanchina. V tomto případě to bylo Allegro Brillante, o němž sám autor uvedl, že „obsahuje všechno, co vím o klasickém baletu v časovém rozmezí třinácti minut“. Inspiraci pro choreografickou tvorbu hledal Balanchine často u velkého ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského. Tentokrát roztančil jeho expresivní a melodický Koncert pro klavír a orchestr č. 3. Choreograf si vystačil s čistým tancem pro čtyři tanečnice a tanečníky a sólový pár. Je to koncentrovaný tvar klasické pohybové zásoby, který má v sobě energii, spoléhá se na sílu tance a přesné načasování. Využívá rychlých a dynamických prostorových změn, kánonů, zajímají ho linie a tvary. Není zde hluché místo, vše je lehounké, přirozené, výtvarně jednoduché a čisté. Zvláště mužská část souboru odvedla bravurní a přesnou práci.

Slavná Musorgského klavírní skladba Obrázky z výstavy, kterou věnoval hudebník památce výtvarníka a architekta Viktora Hartmanna, se stala inspirací různým skladatelům a aranžérům. Z těchto hudebních úprav vyšli hned tři choreografové, kteří byli podepsáni pod tímto dílem – Norbert Graf, Ayman Harper a Ivan Liška. Daleko větší inspirací však pro ně byla tvorba předních světových výtvarníků 20. století, kterou v drobných sólech, duetech či terčetech zhmotnili mladí tanečníci v rychlém kaleidoskopickém skeči, který odkazoval na vybrané výtvarníky hlavně kostýmním znakem. Aby tyto miniatury vytvořily celek, bylo je potřeba zarámovat do společného nástupu, kdy vycházejí na horizontu temné obrysy tanečníků. Pak už jednotlivé „obrázky“ představují pro diváky jakýsi „kviz znalostí moderního umění“, jak uvedl sám Ivan Liška. Můžeme rozpoznat např. surrealistickou umělkyni Méret Oppenheimovou v podání „chlupatého“ zvířecího plastického tanečníka, dvojici inspirovanou kostýmní tvorbou Pabla Picassa, francouzského výtvarníka Yvese Kleina, jehož charakteristická modrá se objevila na kostýmech dvou tanečníků, či obrovskou kýčovitou zvětšeninu postavičky zajíce z nafukovacích balonků od Jeffa Koonse. Nemá smysl vyjmenovávat všechny, protože některé choreografie skutečně zaujaly pouze svým kostýmem, jiné naopak velmi vtipným a rozverným pojetím. Ve finále se dojem slil a nezanechal v divákovi hlubší stopy. 

Druhá část večera patřila nizozemskému choreografu Hansi van Manenovi, který čerpal inspiraci z Petite Symphonie Concertante Franka Martina a vytvořil neoklasické dílo pro osm tanečníků a tanečnic v pruhovaných zelenočerných trikotech, které odhalovaly detaily muskulatury lidského těla, jeho přesné, rytmicky akcentované a zadržované pohyby s pevnou osou těla, s rukama, které se často dotýkaly stehen a zdůrazňovaly svislou linii. Vedle klasického stylu je choreografie doplněna v souladu s hudbou nádechem jazzu a orientálních náznaků. Tanečníci využívají velká dramatická gesta, objevují se i humor a agrese. Místy působila choreografie stroze a v podstatě vůbec neoddělovala mužský a ženský princip.

Vrcholem večera se stala Jardí Tancat, v katalánštině „Zamčená zahrada“, jedno z prvních a nejúspěšnějších choreografických děl současného španělského tvůrce Nacha Duata, bývalého Kyliánova tanečníka, který vytvořil tuto choreografii pro NDT v roce 1983 a zvítězil s ní na mezinárodní choreografické soutěži v Kolíně nad Rýnem. Jardí Tancat vychází z básní mallorských spisovatelů, které zhudebnila a v Paříži nazpívala slavná katalánská zpěvačka Maria del Mar Bonet. Jednoduchá scénografie „sloupků tvořících plot“ poněkud zmenšila a zintimnila prostor velkého jeviště Janáčkova divadla a pak už bylo jen na třech tanečních párech, aby dokonale zatančily tento balet o každodenním životě, strádání, lásce a ztrátě lidí, kteří pracovali na neúrodné půdě. Choreograf staví dojemný příběh ostrými a silnými poetickými obrazy. Sóla, duety a sbory se prudce střídají a mají jedno společné – hluboké a vroucí spojení se zemí, půdou. Tomu napomáhají i jednoduché kostýmy „zemitých“ barev – hnědé, béžové a cihlové. Balet je výrazně expresivní, plný srdcervoucích výkřiků, technicky náročný. V choreografickém zpracování vychází Duato z klasického základu, doplněného o prvky modern dance evokující grahamovskou linii, Kyliánovu tvorbu (např. rychlé skupinové přeběhy jeviště) a neustále plynoucí pohyb, který nedává interpretům chvíli oddechu. Je to báseň, které mladí tanečníci z Mnichova dali vše a nezůstali jí nic dlužni. I když v předchozích choreografiích se daly vystopovat drobné nedostatky, v tomto baletu se našli a svým tělem zpívali spolu s Marií del Mar Bonet. Velký zážitek zprostředkovaný velkým choreografem a naplněný velkými tanečníky.

Dovolím si ještě jednu malou poznámku na závěr, která se týká produkce a dopadá na organizátory tohoto večera. Vytištěných programů bylo minimum, a tak se na většinu diváků vůbec nedostaly. A když, tak byly chybné a nezmiňovaly vůbec van Manenovu choreografii. Neúplný byl i údaj o tanečnících, žádná zmínka o výtvarnících, velmi neutěšený obrázek.

Psáno z představení 17. října 2015, Janáčkovo divadlo Brno.

Bayerisches Staatsballet II – Junior Company Allegro

Brillante
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij (Koncert pro klavír a orchestr Nr. 3, Es dur)
Sóla: Isidora Marković a Carl van Godtsenhoven

Obrázky z výstavy
Choreografie a režie: Norbert Graf, Ayman Harper a Ivan Liška
Hudba: Modest Musorgskij

Concertante
Choreografie: Hans van Manen
Hudba: Frank Martin – Petite Symphonie Concertante

Jardí Tancat
Choreografie: Nacho Duato
Hudba: Maria del Mar Bonet