Festival Cirkopolis – Svým klidem a jistotou fascinuje

Festival Cirkopolis – Svým klidem a jistotou fascinuje

Autor Kateřina László

V Praze se od 11. do 17. února 2018 odehrál pátý ročník festivalu Cirkopolis. Jedná se o festival zaměřený na nový cirkus s prolínáním tance, fyzického a vizuálního divadla. Každý rok organizátoři (Palác Akropolis a Cirqueon – centrum pro nový cirkus) sestavují program ze zahraničních i českých umělců, kteří ve své tvorbě s mezižánrovostí progresivně pracují. Festival doplňují workshopy se zahraničními umělci a diskuze po představeních.  

Miettes

V rámci pátého ročníku festivalu se pražskému publiku představil performer Rémi Luchez se svým představením Miettes. Rémi Luchez je absolventem jedné z nejprestižnějších cirkusových univerzit CNAC (Centre National des Arts du Cirque) ve Francii a laureátem uznávané mezinárodní ceny Jeunes Talents Cirque Europe, což samo o sobě vzbuzuje velká očekávání.

Publikum bylo ještě před začátkem rozděleno na dvě skupiny a usazeno naproti sobě. Mezi nimi si Luchez vytvořil svůj hrací prostor. Ve volném bílém tričku a světlých džínách došel doprostřed, rozhlédl se a odešel. Vzápětí se vrátil se čtyřmi dlouhými dřevěnými tyčemi, velkým svazkem drátu a lahví vody. V naprostém tichu, beze spěchu postavil naproti sobě dřevěné tyče, mezi které upevnil prověšené drátěné lano.

Tento úvod udával tempo celému představení. Nejednalo se o žádnou show ani o exhibici cirkusových disciplín. Luchez čas zpomaloval a strhával s sebou i diváky, které tato podívaná bavila. Připomínala současný hit Youtube kanálu Primitive Technology (přes sedm milionů jeho odběratelů sleduje dlouhá videa, jak se jednoduchým způsobem staví menší dům). Tento záznam a stavba hlavního scénografického prvku v inscenaci Miettes mají mnoho společného. Ani jedno není podkresleno hudbou, světelnými ani jinými efekty. Místo toho nabízejí až meditativní klid a umožňují zastavit neustálý proud myšlenek a vjemů při pozorování celkem banální činnosti.

Rémi Luchez svou stavbu bez jediného slova dokončil a vydal se na svůj postavený „most“. Po prověšeném drátu velmi pomalu a s četnými pauzami přecházel na druhou stranu, balancoval, zastavoval se, různými „nehodami“ si znepříjemňoval přechod a skrze výrazné grimasy komunikoval s diváky. Přesněji řečeno s jejich polovinou. Na laně se totiž Luchez pohyboval po většinu času bokem a jeho expresivní mimiku měla tedy možnost spatřit jen jedna část publika. Druhá, k níž byl performer otočen zády, se mohla zaměřit na pozorování gest, která ale do jeho hry vnášela jiný význam. Často se tak stávalo, že zatímco se polovina přihlížejících smála, druhá zůstala potichu nebo se bavila reakcemi v protějším publiku. Tato výrazná provázanost a sympatický projev performera vytvořily z představení velmi výjimečný a zároveň intimní zážitek.  

As heavy as it goes, Inverted tree

V dalším festivalovém večeru se odehrála dvě představení za sebou. Jako první vystoupilo akrobatické duo Circus Katoen mladých umělců Willema Balduycka a Sophie van der Vuurst de Vries, kteří se dali dohromady během studia na cirkusové škole Codarts Rotterdam. Ve své inscenaci As heavy as it goes pracovali s váhou a rovnováhou v tom nejširším slova smyslu. Nejdominantnějším prvkem bylo osmnáct těžkých pytlů, s nimiž performeři manipulovali. Závodili v jejich přesouvání z místa na místo, vytvářeli z nich cesty, vršili je na sebe. Během těchto scén založených výhradně na fyzické práci se objevovaly momenty, které evokovaly mnohem jemnější, emočně laděné situace. Výjevy například podporovaly kontrast mezi ženou a mužem, ovšem v netradičním rozložení sil. Většina těžších fyzických akcí zůstávala na ženě nebo byla rozdělena rovnoměrně, což stačilo k zaměření větší pozornosti na performerku. Přestože účinkující pracovali s konkrétním materiálem, v očích diváka nabíraly pytle podobu problémů a starostí, které se pomyslně vrší na ramenou každému z nás a přichází i chvíle, kdy nás zavalí, nebo s velkou úlevou odpadnou.

Ve druhé části večera vystoupil japonský performer Hisashi Watanabe se svým sólem Inverted tree. Oproti předchozímu kusu využíval Watanabe velmi výrazně tmu, světlo a hudbu. Začínal v naprosté tmě, za zvuků moře a ptáků. Pomalu se rozsvítilo, před námi ležela postava v bílých trenýrkách, kolem poházené bílé míčky. Performer své tělo postupně rozhýbal. Díky sporému oděvu vynikaly jeho vystouplé kosti a pohyby svalů.

V Inverted tree se úzce prolínal tanec se zcela originálním „žonglováním“ s míčky. Tělo performera se za zvířecích zvuků proměňovalo jako chameleon. Watanabe překvapoval překonáváním tělesných limitů v extrémních pozicích, v nichž zadržoval a nacházel další možnosti pro práci s měkkými míčky (pravděpodobně naplněné pískem). Výstup vygradoval přechodem z akustického doprovodu zvířecí říše do elektronické hudby podtrženého změnou barevného osvětlení. V závěru se oba světy propojily a vznikl vizuálně zajímavý obraz.  

Psáno z festivalu Cirkopolis 11.–17. února 2018, divadlo Ponec.

Miettes
Režie: Rémi Luchez
Premiéra: leden 2009 

As heavy as it goes
Umělecký kouč: Geert Belpaeme
Fyzická podpora: Kitt Johnson
Umělecká podpora: Sebastian Kahn
Světelný design: Kris Van Oudenhove
Scéna: Rinus Samyn a Lorelinde Hoet
Premiéra 1. 7. 2017

Inverted tree
Choreografie/hudba/interpretace: Hisashi Watanabe
Kostým: Shie Minamino
Premiéra: únor 2015