Fénix: Ze dna znovu na vrchol a ještě výš

Fénix. Foto: Petr Kiška.

 Na scéně ostravského Kulturního centra Cooltour stanula s výrazem zlomeného jedince ve tváři tanečnice Renáta Martinová. Zavěšena do visutého popruhu mává rukama, jako by se chtěla rozletět do dáli. Nejde to, už nemá sílu. Fénixův život se nachýlil ke svému konci. Zesláblá padá na kolena a scéna za jejími zády se halí do tmy.

Ticho a černotu v sále však vzápětí rozbíjejí dvě postavičky, které, pitvoříce se, cupitají po scéně se světélky v rukou. Jejich příchod dokresluje podmanivý hudební doprovod, který navozuje tajemnou, skoro až pohádkovou atmosféru. Vzápětí se ukazuje, že ony postavičky nejsou skřítci, ale symboly životních sil Jin a Jang. Dva vzájemně se doplňující protipóly jsou průvodci nejen na cestě životem každého z nás, ale provází také celým představením Fénix. Příhodně je ztvárňují čokoládová kráska Linda Fernandez Saez spolu s andělskou blondýnkou Veronikou Kohútovou. Svým entuziasmem, nikdy neutuchajícím odhodláním a až dětskou hravostí připomínají „malého, ale šikovného“ čertíka z kultovní Troškovy pohádky Princezna ze mlejna. Při pohledu na jejich snaživé pokusy o „oživení“ padlého fénixe se na tvářích přítomných objevuje upřímný úsměv, který následně střídá uznání, když na scéně, osvětlené pouze plápolajícími svíčkami, vystřihnou Kohútová a Fernandez Saez do puntíku synchronní a energií prýštící taneční variaci, za kterou je publikum po zásluze odměňuje potleskem.

Pak už se ale naše zraky upínají do rohu jeviště. Tam se otevírá další výjev inscenace, který vypráví příběh o pádu fénixe. Krásná a smyslná Zuzana Stavná, oděná do dlouhé rudé róby, se právě oddává potěšení, které každé ženě působí klukovská snaha muže zalíbit se jí při námluvách. Přemrštěný, ne zcela upřímný obdiv akrobatickým kouskům Jindřicha Panského působí tak trochu afektovaně. Také Panský budí komický dojem, když se se slovy: „Hele, dívej, co umím,“ dožaduje pozornosti různými přemety, stoji nebo kliky na houpačce. Nehodlá ji ale jen tak opustit, a to dokonce ani za polibek. Právě houpačka je totiž jediným místem, kde si je jist sám sebou. A proč tuto komfortní zónu opouštět? Scéna vyvolává v publiku nadšení a nejeden divák si v tu chvíli přiznává, jak pravdivý výjev se před jeho zraky odehrává.

I ženy se ovšem v reálu chtějí před muži ukázat v tom nejlepším světle, a tak přichází na řadu part Stavné v komickém, ale scénograficky bravurně zvládnutém čísle, které je příjemným osvěžením dosud utlumené atmosféry. Herečka v něm zpívá za doprovodu diskotékových tónů o tom, že je „královnou všech moří, pro kterou celý svět shoří“, a do své role se vžívá natolik, že ještě po utichnutí hudby si melodii stále pobrukuje. (Není v tom ale tak úplně sama. Jde totiž přesně o tu melodii, která vám ráno začne znít v hlavě z ničeho nic, ale zbavit se jí pak nemůžete po celý den.) K jejímu nemilému překvapení si však hvězdného vystoupení její „nemožný“ nápadník vůbec nevšímal. Ten se stále zajímá jen o svou houpačku. A stejně tak, jako se muži svých zvyků a zálib nevzdávají jen tak z popudu rozlícené ženy ani v reálu, nechce se své milované houpačky pustit ani Jindřich Panský. Ukazuje se, že být jen královnou všech moří nestačí. Muž ztratil zájem… a žena? Ta přichází o vítr z plachet a za svou pýchu a přehnané sebevědomí pyká. Padá až na samé dno, přichází o sebedůvěru a bojuje se světem i sama se sebou. Zavržena nevidí žádné východisko z beznadějné situace.

A tu se o slovo hlásí znovu veselé Jin a Jang. Z hromádky neštěstí, která se choulí uprostřed klubíčka, jsou postavy rozhodnuty znovu udělat sebevědomou ženu. Symbolicky okolo ní rozfoukávají hrsti sinalého popela. Z vytahaného svršku, který si Stavná před několika okamžiky trucovitě odnášela z dohledu netečného nápadníka, vzletně nazývajíc kus hadru „meditační košilkou“, se pomalu noří nová Zuzana Stavná. Tentokrát mnohem pokornější, nejistá si sama sebou. Chvíli neví, co dál. Schovat se před světem? Bojovat jako lvice? Strastiplnými zkušenostmi tak trochu dolámaný, leč trpělivý Jaro Ondruš alias Život ji zkouší a učí ji, jak se svým údělem naložit. Alegorickým vyjádřením tohoto obrodného procesu je pasáž, kdy se Stavná učí podle Ondrušových pokynů poskládat origami ptáčka. Postupně si tak žena dobývá opět svou hrdost a nakonec se před obecenstvem odhaluje opět v celé své kráse – silnější, pokornější, bohatší o novou zkušenost.

Renáta Martinová stojí znova před publikem. V očích se jí však nyní místo marnosti zračí naděje a odhodlání. Znovu mává pažemi, jako by chtěla vzlétnout. Padá. S oporou svých životních sil ale hned vstává. Mává křídly a… Letí. Jako fénix povstala z popela. Světla zhasínají, diváci ještě chvíli v očekávání tají dech a pak propukají v dlouhotrvající potlesk. Bezesporu v nich ale kromě obdivu k výkonům, kterým devadesát minut přihlíželi, klíčila i lítost k člověku, který po jejich odchodu uklízel jeviště. Jin a Jang ho totiž během představení zavály doslova závějemi popela.

Fénix je jednou z těch inscenací, která ve vás zanechá otisk. Stihnete se během ní potěšit, dojmout, zasmát i zamyslet se nad vlastním životem. Zážitek, který si z představení odnesete, je rovněž podobný znovuzrození bájného ptáka. Na působivé scéně, která rovněž nechává prostor fantazii diváka, vám svými přesvědčivými výkony herci a tanečníci připomenou, kolikrát jste i vy sami ve svém životě dokázali zdolat různá úskalí. S tímto uvědoměním si své vlastní síly vykročíte ze sálu vstříc novým osudům odhodlanější, než když jste do něj vcházeli.

Psáno z premiéry 29. dubna 2016, Kulturní centrum Cooltour, Ostrava.

Fénix
Námět, režie a choreografie: Adéla Laštovková Stodolová
Režijní supervize: SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský)
Dramaturgie: Lukáš Trpišovský
Asistent choreografie: Jaro Ondruš
Hudba: Petr Zeman
Kostýmy: Eva Suchánková