Faust v Opavě je lyrický i rockový

Šestého března 2015 byla ve Slezském divadle v Opavě na programu repríza nejnovějšího baletního představení Faust. Premiéra je v programech prezentována jako celosvětová, protože libreto, choreografii i hudbu vytvořili autoři přímo na míru opavskému baletnímu souboru. Námětem baletu, jak lze vyčíst ze samotného titulu, se stal známý příběh vědce a hluboce vzdělaného muže Fausta, který se ve své touze po nekonečném vědění spolčil s ďáblem. Tento námět byl ve světových literaturách zpracován již několikrát a dostal se rovněž na divadelní jeviště. Zmiňme například Fausta z pera Johanna Wolfganga von Goetha či slavnou Tragickou historii o doktoru Faustovi britského dramatika Christophera Marlowa. Opavský Faust se poněkud vymyká tradičnímu pojetí známého příběhu, ale přece jen si z něj mnoho ponechává. Představení kombinuje prvky klasické a moderní, ať už se jedná o choreografii, hudbu, či scénografii. Toto spojení funguje více či méně úspěšně, rozhodně se mu ale nedá upřít originalita.

24. 3. 2015 recenze

Tomáš Hoš. Foto: Archiv Slezkého divadla Opava.

Autor Tereza Cigánková

Na choreografii spolupracovali sólisté opavského baletu, manželé Monika a Valerij Globovi. Jejich styl vychází z neoklasiky, využívá špičkovou techniku, ale i floorwork. Objevují se v něm explicitní gesta (občas až příliš explicitní), výrazná mimika, ostré a výrazné pohyby paží, náročné zvedačky. Ačkoli se choreografové snažili o inovativnost, přece jenom zkušenějšímu divákovi připadly některé pohybové kreace povědomé. Ne ani tak svou formou, ale spíše celkovým stylem. Ten je velmi blízký současným tendencím českých choreografů. Jako hudební podklad zvolili Globovi autorskou hudbu Richarda Mlynáře a Jaroslava Nováka, ve které se střídají lyrické klavírní pasáže, tvrdý rock a části používající různé ambienty a například elektrickou kytaru. Právě různé zvuky velmi dobře dotvářely atmosféru, třeba v ponuré Faustově kobce. Občas se ale stávalo, že dobře míněné přechody byly až příliš tvrdé a násilné, jako by hudba byla rozkouskována bez velké návaznosti.

Libreta se ujal šéf činohry a režisér Slezského divadla Roman Groszmann. Rozhodl se v představení kontrastovat Faustův život v pokročilém věku (jako moudrého učence posedlého věděním) s jeho mládím, spojeným s bezstarostností, láskou, životní energií. Role Mefista – ďábla – je rozdvojena mezi muže a ženu, důležitou roli v příběhu hraje Faustova láska Markétka.

Na začátku prvního jednání se ocitáme v Rajské zahradě v čase Znovuzrození, během kterého se probouzí i Mefisto, padlý anděl. Přichází Bůh se svými anděly a všichni obracejí oči k jedné z planet, k Zemi. Poté se děj přesouvá do kobky, místa Faustova bádání. Když se mu zjeví Duch svatý, chce se ho Faust dotknout, ale Duch mizí a učenec je znovu sám. Přichází však jeho žák, který touží po stejné moudrosti, jakou oplývá Faust – jeho učitel ho ale i s knihami vykáže ven. Mezitím navštíví kobku Bůh, duch svatý a Mefisto, a aniž by je Faust viděl, rozhodují o jeho osudu. Mefisto je Bohem vyzván, aby Fausta svedl k hříchu, a vyzkoušel tak jeho odolnost.

Další obraz zastihne Fausta, jak pozoruje život ve vesnici. Jsou Velikonoce a lidé se přicházejí modlit ke kapličce. Mezi nimi také rozesmutnělá Markétka, jejíž bratr odchází do války. Když si Markétka a Faust vymění pohledy, probudí se v nich láska. Dívku však odvádí přísná matka a Faust se chystá k odchodu. Na cestě ale objeví pudla a vezme ho s sebou.

O půlnoci se pes promění v Ďábla a nabízí vzdělanci věčné mládí, avšak výměnou za něco, co Faust nebude chtít nikdy ztratit. Dohoda je zpečetěna. Ďábel Mefisto odvádí Fausta ke slepé čarodějnici, která mu vrátí mládí. Faust se tak může setkat s Markétkou, která, ačkoli nejdříve Fausta považuje jen za vidinu, oplácí jeho lásku. Milenci se každý den scházejí, i když tajně. Mefisto uspěl ve svém snažení. Když se ale z války vrací Markétčin bratr, dojde k tragédii – sestřin milenec je mu totiž trnem v oku. Rozhodne se ho zabít, ale Faust – veden Mefistem – ho probodne. Markétka a její matka, i všichni lidé z vesnice, truchlí nad utrpením mladého muže. Markétka chce bratra naposledy obejmout, ale je odvržena a dál musí žít v hanbě i s nenarozeným dítětem.

Následuje scéna Valpuržiny noci, během níž se Faust dostává do víru všech nectností, samozřejmě díky Mefistovi. Vzpomene si však na Markétku a naskytne se mu její obraz – dívka trpí v žaláři a čeká na popravu, protože zabila své novorozené dítě. Faust přesvědčí Mefista, aby šel dívce pomoci, ale i když ďábel souhlasí a Markétku osvobodí, ta nechce dál žít se svou vinou. Smířená jde na popravu a Bůh ji přijímá k sobě.

Jednotlivé scény baletu jsou scénograficky hezky odlišené. Scéna Josefa Jelínka je řešena opravdu nápaditě, působí jakoby pohádkově, je vysoce stylizovaná. Zaujme kupříkladu Faustova studovna (robustní zeď s náznaky hřbetů knih), strom poznání se stylizovanými dlaněmi, velmi dobře působí i kaple v pozadí (v kruhovém průřezu na zadním plátně). Občas ale přece jenom vidíme odklon ke kýči s prvoplánovým řešením – třeba modrá obloha s obláčky v pozadí (evokující lásku a naději), nebo naopak plameny (které by měly vyjádřit konflikt a hněv). Josef Jelínek rovněž vytvořil kostýmy, které mají podobná pozitiva i nedostatky jako scéna. Do celkově podařeného konceptu kostýmů (krásné lehké bílé šaty pro Markétku a mladé dívky, dobře působící kostým starého Fausta, efektní červené rukavice oživlých mrtvol, kostýmy koster) se vloudily i kostýmy až příliš „pohádkové“, například kostým Boha.

V hlavní dvojroli Mefista-muže a Mefista-ženy (Hada) se v reprízovém večeru představili Valerij a Monika Globovi. Oba ukázali technickou i výrazovou kvalitu a hlavně sehranost, která se projevila především ve zvedačkách. Po letech společného tance umí tato dvojice na sebe velmi dobře reagovat a na jevišti upoutat pozornost. Markétku si zatančila Lucie Horáková, která překvapila dobrou technikou a přirozeným výrazem, velmi dojemná byla v jejím podání závěrečná scéna ve vězení, kdy dokázala zahrát nešťastnou Markétku přesvědčivě a přitom přirozeně. Jako Starého Fausta jsme mohli vidět Tomáše Hoše, kterému sice jeho kostým znesnadňoval herecký výkon (dlouhý plášť, vousy), v jeho roli zásadní, ale který se s tímto vypořádal velmi dobře a dokázal ztvárnit rozpolceného a po lásce i vědě toužícího muže. Mladého Fausta předvedl Michal Klapetek (j. h.), sice technicky velmi dobrý tanečník, ale pokulhávající ve výrazu (např. milostná scéna mezi mladým Faustem a Markétkou působila místy spíše komicky než vášnivě). Menší role ztvárnili Dominika Sýkorová j. h. (Marta – Markétčina přítelkyně, Archanděl), Radka Heiserová j. h. (Čarodějnice, Archanděl), Radoslav Labanič (Wagner – student) či Marek Kocák j. h. (bratr Markétky). Chór zatančil baletní sbor baletu Slezského divadla a hosté.

Opavský Faust si jistě najde své obecenstvo – představení má spád, objevují se v něm pro oko diváka příjemně provedené romantické pasáže, efektní sborové scény, dojemný příběh a poutavá scénografie. Produkce je samozřejmě přizpůsobena podmínkám opavského souboru, který není příliš početný a jehož tanečníci jsou typově i technicky odlišní – různorodost se ještě zvyšuje s počtem hostujících umělců. I přes toto všechno má balet Faust čím zaujmout.

Psáno z reprízy 6. března 2015 ve Slezském divadle v Opavě.

Faust
Hudba: Richard Mlynář a Jaroslav Novák
Libreto: Roman Groszmann
Choreografie: Valerij Globa
Asistentka choreografa: Monika Globa
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek j. h.
Souboj nastudoval: Petr Sýkora j. h.